Mlhavá rána

 Listopad je často spojován s mlhavými rány a jejich tajemnou atmosférou. Jako za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...

 Mlha většinou hebce zastiňuje výhled, zjemňuje kontury opadaných stromů a zanechává v nás pocit jisté neurčitosti. 

Co se asi z mlhy vynoří?

 A jak se psychicky naladit na  chladně romantické listopadové zamlžení?

Taková rána, a často i celé dny, ponořené do mlhy, totiž mohou sloužit jako symbol našeho vnitřního stavu, kdy je vše kolem nás i v nás zahalené a těžko rozeznatelné.  Někdy si v tom libujeme, je to hebká ochranná deka kolem nás. Jindy se nemůžeme dočkat, až mlhavý závoj shodíme a zbavíme se vlezlé nejistoty.

Listopadová mlha je také  často chápána jako metafora pro nejistotu či nějaké zmatení.

V tom nám většinou nebývá moc dobře.  Krátké dny navíc velmi vyzývavě podávají mlhavé nejistotě svou ruku, která chňapne a nepustí. 

 Mlha k listopadu neodmyslitelně patří. 

Pravda, když se o někom řekne, že žije v mlze nebo dokonce má zamlženo, zní to spíš pejorativně, než vlídně a tajemně. A když je člověk zahalen mlhou, nevidí většinou dál než na špičku nosu, což může být hodně skličující. Stejně jako v životě, kdy nevidíme za roh a tápeme, jakým směrem se vydat.

Kde je tedy ta mlhavá listopadová romantika? Lze všudypřítomnou lezavou listopadovou mlhu vnímat i jinak? Jak  negativní mlhu rozptýlit?

Asi příliš mnoho otázek na jeden krátký úvodník, ale skutečně lze i na mlhu hledět z jiného úhlu. Jako na symbol ticha, zpomalení a nějaké introspekce. Svět v mlze se  zdá být ztišený, zvuk tlumený a ve vzduchu je cítit tíživé, ale svým způsobem uklidňující, ticho.

 Také může být mlha třeba nějakou pauzou, momentem, kdy vnímáme přítomný okamžik a hledáme své carpe diem.

Život v mlze nebývá úplně příjemný, ale je to běžná zkušenost, kterou nám listopadové dny jen zvýrazňují.  

Zahalení do listopadové mlhy znamená také výzvu k trpělivosti, k tomu, abychom nechali věci uzrát, k vědomí, že není nutné všechno vždy vidět zcela jasně. Stačí nám jen důvěra, že časem se vše vždycky vyjasní. 

Tudíž vzhůru do listopadových mlhavých rán. Obklopeni mlhovinou odpočinku prožijme listopad v oparu radosti, aby se nám na jeho konci z mlhy zážitků vynořil očekávaný adventní čas.

 To jsou předpřipravené texty, mnohé psány pro Listy Prahy 1. 

Tobiáš byl vždycky průvodce všech textů. 

Nechávám tady jeho obrázky jako něžnou vzpomínku na něho. 

Umění, kterému nikdo nerozumí

 Mám ráda výtvarné umění, ale nad některými výtvory současností mnohdy zůstávám v rozpacích. Snažím se pochopit a porozumět, ale ne vždycky to jde. 

Nedávná detektivní četba, Mimo obraz, mě navedla na knihu, Umění, kterému nikdo nerozumí. 

Tak jsem neváhala a s chutí do ní. Šla sehnat, takže nebylo nutné snahu pochopit nepochopitelné odkládat. 

A fakt to stojí za to. Je to zajímavé, čtivé. Místy pořád nechápu, ale otevírá to nečekané úhly pohledu. Ostatně, podtitul knížky praví, že jde o historky z podsvětí výtvarné kultury. 

Je to o tom, a teď cituji z obálky, že často se naše navyklé vnímání ostře střetně s uměleckou výpovědí. 

A kuriozní situace, k nimž v takových případech došlo, mají obrovskou výpovědní hodnotu. Lze se díky tomu nově podívat nejen na umění, ale i na nás. / konec citace/

 A tak si přečteme příběhy, kdy uklízečka v galerii vyhodila něco, co považovala za nepořádek. A ejhle, on to byl exponát, tedy umění.

Nejde jen o historiky ze zahraničí, i u nás máme takové příběhy netradičního umění. 

Někdo se diví, jiný žasne, někdo odsuzuje, jiný moralizuje. Mnozí nerozumíme

Pokud ale máte to výtvarno rádi a baví vás a zajímá, pak určitě pochopit chcete. Alespoň trochu. 

Pak je tady tato kniha naprosto ideální. 

Rozumím a vnímám daleko víc. 

I když něco pořád nechápu. Ale tam je asi problém, že chápat nechci. 

Ale to už je zase jiný příběh. Kupříkladu ten, o nahé učitelce na zahradě AVU. Tady asi žádný návod k pochopení nenajdu. ale člověk nikdy neví.

Množina umění, kterému nikdo nerozumí, je totiž dost velká. A asi i proměnlivá

Dušičky

 Dnes vzpomínáme. Jsou Dušičky. Svátek zemřelých. 

Vzpomínáme : na tatínka, na tetu. Na Tomáše. 

Myslíme na ty, co odešli už dávno. Pořád ještě zjitřeně si připomínáme i nečekané odchody z letošního roku. 

Přibylo mi do tohoto výčtu bolestivé vzpomínání na Tobiáše. 

Když jsem tento text psala, předpřipravovala ho, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, co se stane. 

Vzpomínám už i na Tobiáše. Je za námi smutný týden. Ještě pořád jsem to nepobrala.

Vzpomínáme  na to, co bylo. 

Není to filozofické  dumání nad smrtelností, jsou to docela obyčejné vzpomínky. 

   Hřbitovy jsou plné zapálených svíček a vzpomínkových věnců. Někteří se vydávají za svými zemřelými na druhý konec republiky, záleží na tom, kam je život zavál. Je to tedy i setkávání se živými.

Sváteční prostor pro setkávání se všemi. Živými i zemřelými. 

Nebereme Dušičky jen jako smutek nad ztrátou, ale jako prostor pro vzpomínky. Tedy pestrý prostor. 

Máme rádi naši funerální turistiku. Stejně jako funerální architekturu, ale to je zase námět na jiné povídání. 

Dnes slavíme svátek. Nesoutěžíme s Haloweenem, ale připomínáme si raději Dušičky.