Svatá Ludmila

 Dnešní svátek svaté Ludmily lze připomenout odkazem na život světice. Nebo zamyšlením, jakou roli hrají svatí v naší současnosti. Co je nám svaté, posvátné, co znesvěcujeme.

Není to jednouchá ani jednobarevná úvaha. Každý máme o svátosti i svatosti jinou představu. Ostatky světců už dávno  většinou neuchováváme v relikviářích, jako tomu bylo kdysi. Jde víc o pomyslné schránky, kde ukrýváme své vize o tom, co je nám posvátné. 

Někdy natolik, že o tom ani nahlas nemluvíme. 

   V obecném povědomí, ve veřejném prostoru, dnes moc svatých či posvátných atributů není. Nebo mi to alespoň tak připadá. 

Pojetí svatosti a  posvátných  věcí  se výrazně změnilo. 

Je logické, že pro věřící lidi jsou stále stejná svatá místa v podobě kostelů či jiných svatostánků. Zároveň ale existuje velká pravděpodobnost, že jim lidé s jinými představami o svatosti jejich svatá místa znesvětí, respektive zničí.

Nabízí se cynické tvrzení, že dnes není nikomu nic svaté. Ale když si na svatost nehrajeme, těžko verbalizovat nějaké znesvěcení. 

Obecně se, alespoň většinově, za svaté berou lidské vztahy a rodina. Děti. Snad.

  Trochu upozaděné je asi v tomto kontextu vnímání posvátnosti. 

Osobně vnímám jako posvátné něco, co vyvolává úctu a pokoru. Třeba ticho. Nebo dávno zažité rituály. Zdraví. Posvátná místa. 

Tady to má asi ale každý úplně jinak. 

Posvátná by kupříkladu automaticky měla být příroda, přesto ji trvale a soustavně znesvěcujeme. Navzdory různým pokusům o zelenou politiku je to spíš po nás potopa. Kácení pralesů,  znečišťování vod či totální vysávání přírodních zdrojů. 

Pod intenzivním tlakem digitalizace svatořečíme virtuálno a znesvěcujeme běžné vtahy, čas a pozornost věnovanou sobě či blízkým lidem.

 A když se obloukem vrátím k dnešní svaté Ludmile, role světců už je dávno upozaděná, máme jiné posvátné ikony. 

Jenomže  i svatá Ludmila by nám měla co říci, jen jí znát a umět naslouchat. Proto ji alespoň připomínám. Dneska.

 

 

 

 

 

 

 

.

 

Turismus

 Cítím se v takovém osobním protimluvu. Jako u Cimrmanů, kde si postavil hospodu, ale chodili mu tam lidi. 

Já ráda cestuji, ale nesnáším turismus. Oxymóron.

Je to trochu rozpolcenost, když kupříkladu chci vidět známá slavná místa, jako je z nedávné doby kupříkladu Louvre ci Effelovka, ale doprovází mě tam davy lidí. 

Když vystoupám na Sněžku v zástupu lidí. Ostatně i na Říp šlo na můj vkus poměrně hodně lidí, byť netvořili štrůdl. 

Všechna známá města a metropole jsou cílem turistů. Lze to chápat, chceme to vidět, ale zároveň se nabízí sarkastická obrana, co sem lezete, zůstaňte si doma.

Ostatně,  v Barceloně či na Mallorce se do toho již místní domobrana pustila a demonstrovali za odchod turistů.

Turismus likviduje běžný život, přináší s sebou mraky lidí, drahotu, ničení památek, nevlídnost. V přírodě likviduje květiny, zvířata, ticho a klid. 

Z této stránky to zažívám v Praze. Viděla jsem Karlův most, kde se lidé šinuli centimetr po centimetru, namačkaní na sebe, protože se po něm chtěli projít a dostat se k orloji. Ani dýchat nemohli, jak byli na sobě namačkaní. 

Stejně tak jsem viděla prodávat / krom jiného/ lahev dobré vody za dvě stovky. V klidu, je to přeci centrum. 

Viděla jsem polámané květiny v horách, kudy se valil proud turistů kamsi na pomyslný bod, který musí vidět. Stejně jako tu hromadu odpadků, která se vinula za nimi.

Kolem cyklostezky, která vede klidnou krajinou, jsme nasbírali tolik plastových lahví, že bychom z nich mohli vytvořit několik pomyslných mrakodrapů.

Jistě, nabízí se varianta zůstat doma. Přiznám se, že ji volím čím dál častěji. Leč duše neklidná a nohy toulavé občas někam chtějí. A jsem ráda, že jsem ta místa, která jsou dnes tak exponovaná, viděla už kdysi. Když ještě nebyl turismus ve své současné šílené podobě.

Těší mě, že lze najít klidná místa. A nenávidím masovou turistiku, která zcela zničila ikonická města a místa, která likviduje přírodu a vlastně i vztahy mezi lidmi. Protože kdo z nás chce trvale žít v místě, které okupují turisté? 

Kdo chce žít v horách, které válcují cykloturisté? Nebo pěší davy. 

Asi málokdo. 

Ale nevidím, jak z toho ven. Nabízí se vzpomínka na dobu covidovou, která v tomto byla vynikající. Nikde nikdo. 

Jestli se to ale dá zažít jen s pomocí pandemie, tak to nebude ta cesta, kterou hledáme. Nějaký udržitelný kompromis..

Zatím mě ale vážně napadá jen to jedno klasické, zůstat doma a nikde netrajdat...Vyhýbat se davům. 

To je ale taková hraběcí rada, není k ničemu. 

Nejlepší by byla asi nějaká hromadná edukace, jak cestovat, jak se tam chovat, jak respektovat místo a místní lidi? Možná je to díra na trhu se vzděláním, ale zatím se jí nikdo nechopil. A tak nezbývá / mně tedy, jde o můj pocit/ prohlásit turismus za metlu lidstva. 

Oni ti cimrmani dobře věděli, co píšou:-)

Zmizel

 ...asi prý třináctého září roku 1914, ulehl u cesty a očekával svůj konec. 

Tak už se sto deset let popisuje záhadné zmizení Františka Gellnera.

Skoro to vypadá, že si to pěkně naplánoval, aby i jeho odchod byl nezapomenutelný, anarchistický, podobně jako jeho život. 

Poezie z dnešního pohledu už asi tak brilantní není, byť já ji mám ráda. Baví mě sarkasmus, stručnost, pesimismus vyjádřený ve zkratce. 

Stejně jako u Wolkera mě ale vždycky napadá, co by vytvořil, kdyby mu byl dán větší prostor, delší životní čas. 

Byl to rebel a buřič. 

A milenec Marie Majerové. Ta se věkem usadila v propagačním lůně komunistické strany. Mladá rebelka, pak soudružka. 

Zdalipak by Gellner dospěl ke stejnému životnímu názoru? 

Odešel v Kristových letech, těžko říci. Jako zralý sedmdesátník, což by bylo v padesátých letech, by mohl disponovat rudou knížkou? Nebo také ne, samozřejmě. Nemusel by třeba přežít druhou válku. Nebo inklinovat k disentu, respektive ke katolické literatuře, v té době dost nepreferované. Jan Zahradníček by mohl vyprávět. 

 Nebo by se stal zahořklým staříkem. Nebo by už také nebyl, v době první republiky by se třeba upil... A tvořil by už jen sporadicky. Nebo ideově? Nebo by ho moderní kritika zavrhla, že jde víc o popěvky než o skutečné básně? Nevím, těžko říci. Ale baví mě takové vizualizace. Co by kdyby:-)

A Gellnera mám ráda, Po nás ať přijde potopa beru jako symboliku dneška. Stejně jako Všichni mi lhali. 

A nejen to, celou jeho tvorbu mám ráda. 

A tak mi nedá ho v čase takového tajemného výročí připomenout. Protože jeho ulehnutí u silnice a čekání na to, co bude, vedlo k tomu, že dnes vlastně nevíme, kde a kdy zemřel, kde je pohřben.

Prostě zmizel. 

 

Pátek třináctého

 První letošní pátek třináctého.  Další bude o Vánocích. Zamyšlení nad tím bylo už v červnu, ve čtvrtek. 

Dneska je to víc o pozorování, jak to na nás působí. O tom, co je v pátek třináctého omezeno, nefunguje či jaké mají lidé rituály.

Děti třeba odmítají písemky i zkoušení:-). Některé ani nepřijdou do školy, je pátek třináctého a pověrčivost je silný protivník. Prostě co kdyby se něco stalo...

Znám i pár dospělých, co si dnes raději berou volno, protože co kdyby. Čert přeci nikdy nespí. A když se k tomu přimotá i kočka, nedej bože černá, přes cestu, je to už skoro panika. Lépe je tedy zůstat doma. 

Třináctého září, nevím tedy, jestli to byl pátek, také zmizel František Gellner, před sto deseti lety. 

Co si dáte k obědu?

 Zachytila jsem na sociálních sítích diskusi o tom, že řada dětí nemá na školní obědy

 a některé radnice proto zřizují fond, aby se takto handicapovaným dětem pomohlo a ony mohly mít jedno teplé jídlo denně.

Paralelně běžela jiná diskuse o tom, že až jedna třetina obědů ve školních jídelnách se vyhodí. Děti to nechtějí jíst. Tedy ty, co na to mají.

Zajímalo by mě, zda by to nejedly i ty děti, co na to nemají? Kupříkladu polévky. Ty prý děti vůbec nejí, přesto se pravidelně vaří.

To tedy mohu potvrdit. A navzdory tomu, že jsou to polévky výborné, děti si je prostě neberou. Nejí je. 

Mnohdy jsem také svědkem, že do jídla ani neklofnou a rovnou ho nesou vyhodit. 

Kdysi bývalo nechvalně známým trendem, že učitelky nutily děti dojídat. 

To si dneska samozřejmě nikdo nedovolí. Alespoň já jsem to nezažila, že by někdo napomínal dítě, že něco nesnědlo. 

Ale někdy o tom docela přemýšlím, když vidím ty nedotčené porce určené k vyhození. Co už se tedy má vařit? 

Většina jídelen nabízí výběr, pravidlem bývá i dietní varianta, všechny možné diety 

a omezení jídelny většinou respektují. 

Přesto děti nejedí. 

Pak se dojídají brambůrkami a různými mlsky.  

A to se mnohé rodiny snaží o zdravý způsob stravování. 

Pravda, jsou i tací, jak občas vidím na dovolené, co děti zabaví hranolky s kečupem a u oběda ještě zírají do mobilu, aby vůbec něco snědly. A to vše se souhlasem rodičů. 

Je to taková záhada hlavolamu. Co už víc dětským strávníkům nabídnout, aby to snědli?

Nebo, to mě tedy vytáčí nejvíc, alespoň ochutnali. Ale varianta, že to jdou rovnou vyhodit, ta je podle mě o výchově v rodině. Jen mě trochu děsí, že je takových dětí, co nemají žádnou úctu k jídlu jako takovému, poměrně hodně. 

Viděla bych radikální řešení. Buď takový strávník bude umývat nádobí, nebo jeho předplacené obědy přesměrujeme k těm, co na to nemají. 

Ovšem radikální řešení nejsou moc in, takže by to asi neprošlo. Tak si o tom maximálně mohu takhle dumat. Přemýšlet, kde je jádro jídelního pudla.-)?

Působí na vás úplněk?

Často se setkávám s tvrzením, že za špatný spánek či nekontrolovatelné přibírání na váze může úplněk. Jde o tak silnou vesmírnou záležitost, že ji svým rozumem ani vůlí nedokážeme zvládnout.

 Že na tom něco pravdy určitě je by mohli vyprávět třeba somnambulisté, tedy lidé náměsíční. Či spíše jejich blízcí, protože somnambul si údajně nic z toho, co činí, nepamatuje.

Prostě Měsíc je pro nás velkou záhadou a jeho jevy dosud nejsou spolehlivě objasněny.

V září nás čeká úplněk v půlce měsíce. 

Podle všech lunárních příruček jde o úplněk ve znamení Ryb, kukuřice a zlátnoucího listí, který prý má velký vliv na usnadnění komunikace a zlepšení mezilidských vztahů.

A to může být pro září zajímavé poselství, bez ohledu na sílu novoluní či na víru v úplněk. Přichází doba lepších mezilidských vztahů. A pokud to zářijový úplněk posílí, jenom dobře.

   Zkusili jste někdy vesmírné jevy vnímat s právě probíhajícím ročním obdobím?  Například tím, že se zpomalíte a vědomě na sebe necháte působit měsíční energii? 

V září se taková příležitost s přicházejím silným úplňkem přímo nabízí. Není vyloučeno, že je v tom nějaká zákonitost, že zářijový úplněk cílí na mezilidské vztahy. Vezměme si, co všechno musí udělat září? A když jeho přírodní úkony přeneseme na naše vzájemné chování, pak je to docela dřina. Musí zklidnit vášně, obarvit vztahy či zkrátit vzdálenosti. Ostatně, dle vlastní fantazie si můžete doplnit i další zářijové aktivity, Užijte si tedy září nejen podle fází úplňku, ale i hezky barevně podle přírodních rytmů. Kupodivu to jde dohromady, jen tomu dát šanci.. 

A pokud to zářijový úplněk posílí, jenom dobře.

Máte rádi obrazy?

  Možná se mýlím, ale osobně vnímám, že výtvarné umění je často v pozici obávaného oboru, jako že mu nikdo pořádně nerozumí.

Ostatně, i některé naše umělecké galerie často zejí prázdnotou. Na rozdíl od těch galerií obchodních.

 Jeden kunsthistorik mi kdysi objasňoval, že je za tím nedostatek vzdělání neboli absence estetična v naší výchově. Někde se děti během svého dospívání nedostanou k výtvarnému umění vůbec, jinde jen formou nějakých kýčovitých obrázků z domácích obýváků. Na chápání nějakého výtvarna nemají ani pomyšlení, ale ani prostor. O fantazii a citu ani nemluvím. ¨

Někteří se pak proti výtvarnému umění, zejména tomu současnému, ostře vymazují. Občas se pak stane, že dehonestují nejen díla, ale i umělce jak takové.

Může za to i jejich odlišnost. Ne, že by byla jejich základní charakteristikou. Ve skutečnosti můžete potkat i úplně nenápadné výtvarníky. Přesněji řečeno, umělce, které na první dobrou neřadíte mezi extravagantní průkopníky netradičních, kupříkladu výtvarných, postupů a stylů. 

Ale většinou je výtvarník osobnost už od pohledu, odlišuje se nejen svou kreativitou, ale i viditelnou extravagancí. I to pak může někoho dráždit.

Nejsem si úplně jistá, jaký typ umělců produkuje AVU, ale úplně jistě bych chtěla připomenout, že existuje už dvě stě dvacet pět let. 

A to je hezké výročí nejen k oslavě, ale i k připomenutí. A vyzvednutí výtvarného umění, které se do veřejného prostoru dostane většinou jen tehdy, když v televizi vystoupí David Černý nebo na zahradě AVU tančí nahá učitelka.

  Potíž je totiž hlavně v pochopení sděleného. Výtvarníků produkuje AVU asi mnoho, ale

o většině z nich se tolik nemluví, protože výtvarně produkované poselství je často mnohem náročnější než to psané. A že lidé nečtou je všeobecné známé. Takže obrazy pak mají tuplem smůlu.

  V minulosti byla otázka umění vyřešena poměrně snadno. Sem tam si někdo objednal rodinný portrét, z čehož se uživit moc nedalo. Umělci proti většinou třeli bídu s nouzí. Slavnými se stali až po své smrti. 

  Dneska se s uměním i experimentuje, což je někdy potíž pro publikum, protože tím pádem už některým dílům nerozumí vůbec.

Zbývá pak hodně málo možností, jak na výtvarné umění upozornit širokou veřejnost. Připomenutí letité existence Avu může být jednou z cest.

   Akademie existuje od 10. září roku 1799. Nejprve sídlila Na rejdišti, což je ulice pojmenovaná podle rejdění krys. Lze tedy předpokládat, že zde myši žraly obrazy, proto bylo lépe se přestěhovat.

Přesun, do kterého se aktivně vložil Josef Hlávka, měl samozřejmě mnohem reálnější

a praktičtější důvody, ale mně se ty myši v souvislosti s rejdištěm tak hezky nabízely. V reálu za to ale mnohem víc mohl Vojtěch Hynais, který zde měl učit. On k tomu chtěl adekvátní podmínky, nejlépe dobrý ateliér. 

A jen díky penězům mecenáše Josefa Hlávky, a hlavně jeho vytrvalosti a energii, se takový nalezl u Stromovky, kde nakonec vznikla a zůstala celá budova Akademie, která zde stojí dodnes.

   Řekla bych, že v souvislosti s jejím výročím lze zintenzivnit třeba osvětu ohledně výtvarného umění, nabídnout ukázky a vymyslet způsob, jak zprostředkovat obrazy

a výtvarná díla širšímu spektru konzumentů.

 Jen se trošku bojím, že září, které výročí přináší, je na podobný proces docela krátké. Barevnost a výtvarno by nás navíc mělo provázet celým rokem.

Nicméně, někdy je potřeba začít. A září, se svými barvami a výročím výtvarné akademie,

 to k tomu přímo vybízí.

Užijme si tedy výtvarně  pestré a kreativní září. A nebojme se vyrazit do galerie. 

 

 

 

 

 

 

Dlouhé probouzení

 Dlouhé probouzení je luxus, který si mnohdy nemůžeme dovolit. Brání nám v tom kupříkladu povinnosti, děti, práce, prapodivný pocit toho, že povalovat se dlouho v posteli není úplně v pořádku… 

Ostatně, i klasické přísloví nám nutí iluzivní pravdu o ranním ptáčeti. 

Když si ale dopřejeme dlouhé probouzení, pozvolné protažení a intenzivnější vstřebávání toho, co bylo a co nás čeká, má všechno najednou jiné dimenze. Vstáváme pak radostněji, s úsměvem. Taková rána nejsou každý den, ale o to je vnímáme intenzivněji. 

Podobné pocity dlouhého probouzení nám vlastně může nabídnout i září. Většinou do něho vpadáme jako do běžného pracovního dne. To znamená rychle, rychle, ať všechno stíháme, není často čas ani na snídani. 

V září je to návrat z prázdnin, návrat do školního režimu, děti a studenti v ulicích, podzim na krku, prostě plno hektických změn. 

Na dlouhé probouzení není většinou prostor. 

Ale takové pozdně letní protažení všeho, to umí zlepšit náladu. Pojďme si to tedy letos v září dopřát, takové dlouhé probouzení. 

Není přeci třeba hned vpadnout do pracovního rytmu rovnýma nohama a v plném trysku. Hezky pomalu.

Děti školní povinnosti také většinou nějak pozvolna vstřebají. 

Stejně jako není nutné rychle měnit letní  pozvolnější rytmus za ten podzimně hekticky  pracovní. Hezky pozvolna, jako ono dlouhé probouzení. Protáhnout si co se dá. Naladit se na podzimní barevnost. 

Žádné ranní ptáče nás nemůže rozházet, pěkně v letním tempu. Jako když vstáváme radostněji a s úsměvem. 

Září si to zaslouží, protože je často opomíjené jako nepříjemné pracovní ráno. 

Dopřejme mu proto dlouhé probouzení a barevnou radost z nastupujícího podzimu.

Mecenáška

 Nevím, kolik máme u nás mecenášek umění, jistě jich několik je. 

Mně se ale s tímto slovním spojením pořád ještě vybavuje Meda Mládková, žena, která svého času připomínala Emiliu Márty, tedy nesmrtelnou hrdinku z Věci Makropulos. 8.září by oslavila své sto páté narozeniny, ale už rok a půl mezi námi není. 

Není tedy fyzicky, její odkaz naštěstí ano. A jsou to nejen Sovovy mlýny a Kupkova sbírka, ale celá Nadace Jana a Medy Mládkových. 

Přičemž nelze nepřipomenout jejich motto, které dominuje Museu Kampa, že Vydrží-li kultura, přežije národ. 

Pravdou je, že někdy mám o současné kultuře dost pochybnosti, ale to měla paní Meda určitě také. A svou energií dokázala rozhýbat ty projekty, které stály za to, jsou dnes vnímány jako kulturní skvosty. Třeba Gočárova galerie v Hradci Králové, slavná Werichova vila na Kampě či sbírky mnoha autorů, kterým podávala pomocnou ruku.

 Zažila si boj s úřednickým molochem, což je věc nesmírně vyčerpávající, přesto to nevzdala. 

Vždycky jsem ji měla ráda, měla v sobě jakési kouzlo, asi jak se dnes říká charisma, byla moudrá a měla nadhled. Dáma každým coulem. 

Když se před sto pěti lety narodila do rodiny, která ji dopřála dětství o jaké by se dnes asi trochu zajímal OSPOD, asi ani sama netušila, že skončí u výtvarného umění. Táhlo ji to víc k pohybovému vyjádření či k divadlu. 

Ale nechci zde mapovat její život. Spíš připomenout její fluidum, odvahu a zaťatost pro dobrou věc. A inspiraci pro kulturu, protože by bylo dobré, kdyby dle jejího hesla vydržela. Že to tak někdy nevypadá ještě nemusí být fatální. Vždyť sama Meda nežila v době, kdy měla kultura na růžích ustláno. Před normalizačními kulturními vizemi musela dokonce emigrovat, a ani venku nenarážela vždy na kulturní rozvoj. Ale uměla hledat poklady 

a podporovat nadané. A to je dobré si připomenout, nejen v září, v den jejích sto pátých narozenin.

 

Hvězda

  Často se můžeme ptát, jak moc ty velké, světové dějiny ovlivňují ty malé, naše osobní, dějiny. A většinou se dopídíme odpovědi, že výrazně, hodně ba až fatálně. 

Narodili jsme se do nějaké doby a musíme se  k tomu postavit čelem. 

Chtěli jsme nějak žít a do toho vstupují světové události, musíme se s nimi poprat. 

Někdy je to těžší, než bychom si kdy představovali. Ostatně, stačí nahlédnout do vlastní rodinné historie, kolik z nás najde stopy toho, jak směr žití jejich předků ovlivnila válka, komunismus, revoluce? 

A kupříkladu slavná herečka Ludmila Babková, pro svět známá jako Lída Baarová, ta by mohla vyprávět. 

A protože letošní září, konkrétně tedy dnešek, 7.9. , nabízí sto desáté výročí jejího narození, stojí za to si tuto prvorepublikovou megastar trochu připomenout. Z historického hlediska. Jak moc ovlivnily dějiny její život a kariéru. Jaké by to bylo, kdyby žila v jiné době? Dosáhla by stejného vrcholu jako za první republiky? 

Jde o otázky, které dějiny zcela jistě nabízejí nám všem. Jaké by to bylo v jiné době? Jak bychom se zachovali v těžké situaci? Měnila by kupříkladu Lída Baarová svou slávu a pád za kupříkladu poklidnou televizní slávu třeba v době normalizace? Mohla za své eskapády jen díky své povaze, naivitě mládí nebo za to z velké části mohl kolorit doby?

 Těžko říct, jde právě o ten dopad velkých dějin na naši osobní historii. Každý to máme a každý to máme jinak. 

Lída Baarová to měla s obrovským vzestupem a slávou a brutálním bolestným pádem až na samé dno. Z něho se pak vyškrábala tak na půli cesty, zbytek svého života trávila v určité zahořklosti a vzpomínkách na doby zašlé slávy. 

A kdyby jí do cesty nevstoupil Goebbels? Byla by její další cesta jiná? 

Těžko bojovat s historií. Mnohdy asi ani nevíme, že zrovna žijeme historický předěl. Můžeme se jen poučit z minulých chyb a omylů. 

I když pravda je taková, že ač se to vytrvale tvrdí, tak z dějin se vlastně ještě nikdo nepoučil. 

Tak snad jen dnešní zářijové zamyšlení, opřené o osud slavné Lídy Baarové. Jak moc se ty velké dějiny promítaly a třeba i teď promítají do mých malých osobních dějin? 

 A jde o myšlenky zajímavé, to zcela určitě. Hrát si s nimi můžeme klidně celé září. Třeba u filmů s Lídou Baarovou.

Kantůrčice

Vždycky, když se mluví o ženách spisovatelkách, začíná se Boženou Němcovou. 

Na její vrstevnice se vytrvale zapomíná, protože od Boženy se většinou skáče do současnosti, kde se hledá nějaká aktuální femme fatale. 

Přitom Boženu by z fleku zastínila a dnešní publikum možná i víc zaujala Karolína Světlá. Tedy Johanna Rottová, provdaná Mužáková. 

V literární světě známá pod pseudonymem Karolíná Světlá. 

Někdy také jako přítelkyně Jana Nerudy, ale to už je trochu tenký led historického bulváru. 

I když on dva přátelé byli, což vyzradila jedna z jejích kámošek Marie Němečková. 

Není nad to mít mlčenlivé kamarádky. 

Nicméně, příběh jejího života vyzrazený vztah se starým mládencem Nerudou nijak nepoznamenal. 

Ona byla prostě nadaná autorka, společensky angažovaná, emancipovaná a empatická žena, která psala krásné romány ze života venkovského lidu. Sama městský člověk, který v Podještědí hledal klid a útěchu. Útěchu zejména po smrti své jediné dcery, která zemřela jako miminko. Další děti pak už neměla. 

Život tak zasvětila manželovi, své tvorbě a emancipačnímu hnutí žen, ve kterém stála po boku Vojtěchu Náprstkovi. 

Byla to žena s rozhledem, vzdělaná a moudrá, což nemusí jít vždycky ruku v ruce. U ní ano. Proto je, myslím, škoda, že spisovatelky jsou u nás zredukovány na Boženu Němcovou, byť se ví, že byly s Karolínou nejen přítelkyně, ale že nějakou dobu mělo Boženino dílo na její tvorbu vliv. 

Život je později rozdělil, povahou byly odlišné, a dějiny pak na paní Karolínu trochu pozapomněly. 

Jistě, najdou se znalci, kteří si rádi podiskutují o jejím Černém Petříčkovi či Kantůrčici. Jsou i tací, co pravidelně pořádají ve Světlé v Podještědí její krásný festival, ale obecně se ze širšího povědomí trochu vytratila. 

  Pojďme si ji proto letos v září, kdy si sedmého připomeneme sto dvacet pět let od jejího odchodu, víc připomenout. 

A nejen Křížem u potoka či Zvonečkovou královnou, ale hlavně jako emancipovanou ženu, která přesáhla rámec své doby. Byla průkopnice dívčího vzdělávání, bojovala za práva 

a důstojnost žen, což je boj dodnes úplně nedobojován. Stejně jako myšlenky o povrchnosti společnosti, které by i dnes vystihovaly morálku i nemorálku dneška.

  Jde prostě o dámu s nadčasovým přemýšlením. Proto si ji v září připomeňme nejen její tvorbou, ale kupříkladu i procházkou starou Prahou s leitmotivem, že jde o výlet po jejích stopách. 

A budete určitě překvapeni, kam všude vás to zavede.

                                                     

                                                          To jsme našli u Stromovky:-(

Do země nebo kremaci?

    Chcete do země nebo kremaci? 

Na první pohled trochu morbidní otázka, svého času však rezonovala společenskou diskusí. Trendem bylo pohřbívat jenom do země, jak žádá tradice, zvyk a církev. Nějaké zpopelnění, kdo to kdy slyšel?

No, slyšel to Adalbert Fingerhut, kterého známe pod jeho vlasteneckým jménem Vojta Náprstek.

On, jako dobrodruh a cestovatel dobře věděl, že tento druh pohřbívání je nejen trendem své doby, ale také ekologický, pokrokový a úsporný. Alespoň to tak tehdy tvrdil. Krom toho ještě provokativně dodával, že není věřící, tudíž je vlastně nutné, aby byl zpopelněn. Uvedl to i v své poslední vůli, kterou vzdoroval tehdejším zákonům, které kremaci výslovně zakazovaly. Jeho přátelé byli tedy postaveni před složitý úkol, splnit jeho poslední vůli a nepřekročit přitom zákon. Převezli ho tedy do Durynska, kde ve městě Gotha k žádanému úkonu došlo. Urnu s jeho popelem převezli do Prahy a dnes je uložena v Náprstkově muzeu.

Vojta Náprstek by určitě dneska byl úspěšný influencer. Byl totiž absolutním milovníkem pokroku a všech tehdejších novinek. Ukazoval směr. I v pohřbívání.

Jako pražský radní o povolení kremace žádal i oficiální cestou, chtěl ji dostat do zákonů. Snažil se, aby v Praze vzniklo krematorium. Marně, tehdy.

Burcoval za možnost žehu i svými emocionálními projevy. Využíval k tomu osobností Jana Husa a Jeronýma Pražského, které tehdejší vlastenecká doba hodně glorifikovala. Tvrdil, že když oni byli upáleni zaživa, my bychom se toho neměli bát po smrti.

Nebál se tedy ani řekněme z dnešního hlediska dost nekorektních výzev, nicméně nepovedlo se.

Nezdařilo se mu vlastně ani být prvním zpopelněným Čechem, toto privilegium náleží jakési herečce Heleně Veverkové. Ale pochybuji, že Vojtěch byl v tomto směru soutěživý. Nicméně mu asi Helena Veverková ukázala směr, protože, stejně jako ona, si vybral pro svou kremaci město Gotha.

Je to letos sto třicet let od jeho úmrtí a kremace. Od roku 1919 je u nás pohřeb žehem povolený a dnes dokonce převažuje. Tudíž si můžeme naprosto regulérně položit otázku, zda chceme do země nebo spálit?

 A v září to připomínáme jenom proto, že jde o výročí úmrtí tehdejšího průkopníka všeho netradičního Vojty Náprstka, který své novinky propagoval doslova až za hrob.

   Neznamená to, že bychom vám přáli nějaké morbidní září. Naopak, může to být taková zářijová výzva k přemýšlení a k procházkám. A klidně i na hřbitově, vždyť kde jinde se dá klidně procházet a přemýšlet o tom, co bylo, je a bude?

Krásné barevně nemorbidní září přeji.

Kam spěchat..

 

Setkávání se po letech jsou vždycky trochu ošemetná.

„No, to je hrůza, jak zestárla,“ honí se hlavou, zatímco z úst jde radostná pochvala

o tom, jak skvěle vypadáš!“

Nikdy nevím, kdo to myslí doopravdy a kdo se zahaluje do společenské konvence

a nepokrytě lže. Jde samozřejmě o milosrdnou lež, protože kdo už má tu odvahu

a naladění vás při náhodném setkání po letech potěšit hořkou pravdou:

„No, ty ale špatně vypadáš!“

Jsou ale jedinci, kteří vypadají, že boj s časem vyhráli. Nebo jeho běh alespoň zpomalili, když už vyhrát trvale je zjevně nemožné.

 Nevím, zda je to běžný pocit nebo zda se to děje jenom některým, že ostře vnímají nelítostný běh času.  Září navíc dojem časoprostorových změn silně umocňuje.

„Hrůza, jak ten čas letí, napadá mě vždycky, když se kalendář přehoupne do prvních zářijových dní.

Musí to být nějaké zrychlení, které v tomto čase docela akceleruje.

Přitom září v sobě určitě nese tiché dozvuky léta. Dokonce by mělo být vnímané víc jako poklidné zastavení než razantní zrychlení.

Nabízí ale i vícero nečekaných setkání, někdy nejen po prázdninách, ale i po letech. Je vlastně tím pádem tak trochu i konfrontační.  Setkáváme se s lidmi, s prací, se školou….

Často se proto vtírá pocit, že čas letí jako bláznivý. Zkusme ho v letošním září zbrzdit. Budeme se pak asi cítit líp.

Málokdo se mnou souhlasí, že jde nejspíš o iluzi. Asi proto, že v září se většina lidí zastavovat moc nemůže. Ani mně to moc nejde, jen mě vždycky něco postrčí, abych to zkusila. A já tedy postrkuji i vás, ať si v záři dopřejete zpomaleného tempa. Takové zářijové festina lente, tedy pospíchej pomalu.

 A vychutnávejte i náhodná setkání po letech, která se vám v září přihodí. 

Bez vnímání času to jde lépe.

 

 

 

 

Zářijová intuice

Je dobré, když umíte dát na intuici a pocity.  Snažím se, ale mám s nimi jednu potíž. Jsou na můj vkus takové nevyzpytatelné.  Mění se v čase takovou rychlostí, že zachytit je bývá někdy docela potíž. Ale ve své podstatě jim věřím a snažím se je respektovat. Vizualizuji si je jako moudré zkušené starce, který také často nikdo nechce důvěřovat, protože jejich zkušenosti jsou tak neuvěřitelné. Přitom vždycky na jejich slova dojde.

 Vezměme si třeba takový první dojem. Většinou je správný, ale kolikrát jste si řekli, že nemůžete něco zavrhnout na první dobrou?

Nebo takové opakování, jako matka moudrosti? Kolikrát ale zopakujeme vlastní chybu, třeba ve výběru partnera nebo v reakci na nějaké těžkosti, než pochopíme, že žádné poučení nenastalo a že vše jedeme pořád jak přes kopírák?

Ne, že bych si na podobné situace nějak stěžovala. Popravdě řečeno, je to spíš osvěžující poznání, že nejde o ojedinělou anomálii vlastního života, ale že to tak mají většinou skoro všichni. Žádný copyright na podobné přehmaty naštěstí nevlastním, a pokud vím, není v držení nikoho licencovaného.

 Samozřejmě vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo disponuje dokonalou intuicí a naprostou empatií, měl by mít nějakou pravomoc ostatním minimálně napovídat.

 Představuji si to asi jako dvanáct měsíčků kolem ohniště, kam lze kdykoliv dorazit, aniž byste museli jako Maruška pokorně škemrat u ledna o jahody. Prostě přijdete a položíte otázku. Aby bylo jasné, že se chcete někam posunout. Ptáte se a nasloucháte, i když konečné právo veta je ve vašich rukách.

Pravda, ke zvýšení spokojenosti by to asi nevedlo, spíš naopak. Z tohoto hlediska je určitě lepší držet se klasické moudrosti, že lepší je nevědět.

Není vyloučeno, že nějakým kontaktem s umělou inteligencí něco podobného jednou bude možné. Kliknete si na svého chatbota s příkazem, až vám dá emoční vysvětlení dané situace či radu, jak se v těžkém smyslovém labyrintu zorientovat.

Produkuje to ale řadu dalších otázek. Co kupříkladu bude s těmi netrénovanými emocemi, které budou kvůli AI v klidu odumírat? Nebo jaká bude intuice podporovaná nápovědou chatbota? Otázky, které by se ještě loni klidně mohly zdát jako sci-fi, jsou dnes naprosto reálné. Nicméně, nastupující babí léto s sebou ještě nese nějaké hmatatelné pocity, tak si je zkusme vychutnat naživo. Bez umělé nápovědy. Protože polopodzimní září takové je. Naoko ještě léto, ale uvnitř už míříme k podzimní nostalgii. Užívejme tedy reálné zářijové intuice a pocitů, které v září bývají hodně barevné. Přeji vám, ať jde o barvy reálné, a hlavně radostně optimistické. Navzdory intuitivnímu pocitu, že stojíme na prahu temnější části roku.

Pravou, Štěpánku, pravou...

 ....vždycky mě to prvního  / letos tedy druhého:-)/ napadne. Nestárnoucí básnická klasika.

 Tak tedy dneska pravou, všem...

Prvního září

 Letos je to magické datum v neděli. Takže nám vlastně dává den navíc. Začíná se až druhého, teda ta klasika, první září jako první den školy, bude až zítra. 

Nicméně, pocitově, ta dnešní jednička je prostě první den školy. 

Respektive dalšího školního roku.

 Jaký asi bude? 

Naštěstí, máme celou neděli na rozjímání a přípravu. Třeba s knihou:-)

Dneškem to tedy končí i dětem. Kantoři už se týden na ně chystají. 

Dlouhá cesta před nimi. 

Někdo se těší, někdo se bojí, některým je to fuk. Někteří nejdou, jsou to domškoláci.Někdo to obrečí, někdo se nemůže dočkat kámošů a přestávek. 

Podobné to mají rodiče, byť ti většinou jsou od radostných očekávání už oproštěni. 

   Spíš vidí to životní zrychlení, náročnou logistiku, přípravu svačin, rozvoz na kroužky, boj o to, zda domácí úkoly jsou součástí vzdělávání nebo nezákonná praktika ze strany školy. 

   Učitelé jsou na to rovněž podobně. Už mají malý náskok, od pondělí se ve škole pohybují. Ale škola bez dětí je úplně jiné pracoviště než škola s dětmi. Takže je o víkendu čekají podobně rozporuplné pocity jako jejich žáky. 

  Zajímavé je, že se pocitově škola týká i těch, co s ní vlastně už nemají nic společného. Ani nestudují, ani neučí, ani nemají děti školou povinné. Je to tak nějak pod kůží pro všechny, že končí prázdniny.

Mnozí si oddychnou, že třeba MHD začne jezdit v běžném rytmu, protože ten prázdninový je fakt dost omezený. 

Mnozí se vyděsí, že se do města vrátí děti a do obchodů / minimálně do těch se školními potřebami/ fronty. 

Prostě to dneska končí. Ještě dnešní poklidná neděle a jedeme znova...