Učím ráda a baví mě to. Nicméně, jsou dny, kdy to nějak nejde. Jako nedávno. Vysílala jsem do zdi.
Jako se kdysi Karel Kryl obával, že ho ze Svobodné Evropy nikdo neposlouchá, tak já jsem se neobávala. Viděla jsem. Prostě to byl den, kdy jsem ve všech třídách viděla, že neposlouchají.
A to jsem sama měla pocit, že máme zajímavá témata, necítila jsem útlum na své straně. I to se někdy stává, nejsem ve formě a nejde to. Tady jsem naopak do toho dávala všechno, ale nic. Ticho a útlum.
Ani žádné zlobení, vyrušování, neklid. S tím bych si nakonec snad věděla víc rady, než s nezájmem, apatií a tichem.
Prostě jsem vysílala do zdi.
Doma mi připomenuli, že to mohlo mít různé konotace, únavu, stres, změnu počasí, prostě plno různých aspektů, které situaci vysvětlují.
Asi ano, ale nic moc příjemného to není. Vyčerpá to. Zneklidní. Rozhodí.
Vlastně ani nevím, jestli to tak vnímaly i děti.
Zeptám se. Dneska je to o mojí emoci.
Hledám pořád ve výuce nějakou interakci.
Vím, že blesková videa z různých sociálních sítí netrumfnu. Jsem pomalé médium, toho jsem si vědoma. Tak trochu jako herec na jevišti. Jdu s kůží na trh.
Ale ani když vytáhnu největší pecky, zajímavosti, aha efekty, souvislosti, nakonec
i historické pikantnosti... Tak nic.
Moje kůže roztrhána, jejich zůstává hroší.
Tak snad to nezůstane na věčné časy a nikdy jinak...:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat