Kalokagathia

Staří Řekové vyznávali ideál kalokagathia, což lze ve zkratce vysvětlit jako ideál tělesné

 i duševní krásy. Rozvíjíme tělo i ducha. Inspirativní, myslím si.

Řekla bych ale, že naše reálná současnost se inspirovala víc u starých Římanů. Ti se váleli u svých lukulských hodů, aby se zde přejedli ( někteří až do organizovaného zvracení), a pak se vyřvali na gladiátorských zápasech. Chléb a hry. 

Vidím to podobně i dnes. Soulad těla a ducha moc nefrčí. Buď jste skvělý sportovec 

a nevyplodíte ze sebe kloudnou větu, nebo filozofujete i nad nesmrtelností chrousta 

a nedoběhnete ani na tramvaj. 

Nedávný hokej to vlastně jen potvrzuje. Jak davy vyžadují nějaké kolektivní sdílení, gladiátorský zápas nejlépe "na krev". Glorifikovaní borci pak národu opakovaně sdělí, že to prostě dali, určitě je to dobrý a tím to ještě vygradují. Dav víc nepotřebuje. 

Ve frenetickém nadšení z vítězství pak hromadně vyhazují kelímky od piva za 220 korun, tedy takové kelímky, kvůli kterým museli na nedávném majáles zasahovat policejní těžkooděnci. Tady to ale v návalu kolektivního vzrušení najednou nikomu nevadilo. 

   Zajímavá / tedy z mého asi kritického/ pohledu byla viditelná účast politických špiček na zápasech. Vnímám to jako potřebu být viděn při lidové zábavě, tedy nějaké politické body zdarma. 

Na kulturních akcích fakt tolik politiků nevidíme. Aby se třeba poštěstilo vidět tolik "hlav pomazaných" na divadle nebo vernisáži nebo na koncertě? Sem tam někdo, přičemž bych si skoro troufla tvrdit, že mnohdy raději pošlou svoje náměstky. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. 

Zato na hokeji se ukážou s radostí. Přestože někteří z nich jsou svým založením tak antisportovní, že to jiný účel ani mít nemůže, protože představa, že by takový člověk šel fandit s přesvědčením je opravdu bizarní. 

Samotnou kapitolou pak byly oslavy vítězství. Prý vyhráli jsme, zní napříč celou zemí. Jako kdo, my? Vyhrálo pár kluků nad jinými kluky, je to pro ně určitě úspěch, ale ten zaužívaný plurál, jako že jsme vyhráli, ten už je skoro trapný. Leč, zní v éteru úplně stejně jako pojmy národní hrdost či sjednocený národ....Řekla bych floskule, ale asi by se do mě opřeli všichni hokejoví fanatici. Škoda, že tu hrdost nemáme i na jiné lidi a jiné události...

Ale rýpnout si do organizovaných alkoholových orgií na Staromáku si neodpustím. Od Nagána se zjevně nic nezměnilo. Asi ani nejde mluvit o opilosti, definovala bych to jako že ožralí hrdinové se předváděli na podiu a dav jim k tomu zfanatizovaně  tleskal za zvuku normalizačních hitů. Sledovala jsem i diskusi na toto téma. Ti, co vyjádřili nesouhlas nebo jen pochybnosti, byli nelítostně smeteni a označeni za konzervativce a suchary, protože takhle se prostě u nás slaví. A kluci si to přeci zaslouží, vždyť tolik dřeli...

Dobrý dvojí metr. Navíc opravdu tomuto organizovanému a glorifikovanému ožírání nerozumím. Ale zkritizovali to už jiní, nebudu tedy nosit dříví do lesa. Jen dodám, že to zkazilo dojem z jejich vystoupení...

Jsem docela zvědavá, s kým se bude národ opíjet příště.