Asi to svádí k projížďce metrem a vystoupit na Pražského povstání. A tam se formou ankety zeptat, proč se ta stanice jmenuje jak se jmenuje.
Pro děti je to často - bohužel dokonce někdy i až krátce před maturitou - takový až aha afekt. Docvakne jim, proč je v Praze stanice Pražského povstání, ulice 5. května či most Barikádníků.
Ale dětem to toleruji, s dospělými většinou tak shovívavá nejsem.
Ale žádnou anketu dělat nechci a metrem také nikam nepojedu. Spíš mě zaujalo, že letos vznikne pomník pražského povstání.
V dnešní době, kdy si vytváříme k pomníkům prapodivný vztah, je to možná i trochu kontraproduktivní. Na jedné straně pomníky bouráme, na té druhé vytváříme, abychom je pak zase bourali.
Já osobně pražské povstání obdivuji. Ti lidé mohli sedět doma, místo toho vyrazili do ulic. Mnozí položili svoje životy. Pomník měl zcela jistě stát už dávno.
Teď tedy bude, ale je možné, že nějaká vládní garnitura ho zase zruší. Nebude to in. Ostatně, mnozí přímí aktéři povstání by mohli vyprávět, jak se jim společnost za jejich statečnost a nasazené odvděčila. Třeba Karel Kutlvašr.
Ostatně, i Albert Pražák by mohl přispět svojí troškou do mlýna. A nebyl by sám.
Nicméně, dneska je výročí, tak připomínáme. A nemusí to být zrovna pomník. Podle mého je nejhezčí a nejlepší připomínkou lidí a povstání jako takového krásný český - respektive československý - seriál Byl jednou jeden dům.
Žádné komentáře:
Okomentovat