sobota 25. května 2024

Jak to máme se Slováky?

 O Slovensku jsem  psala nedávno.    

Tehdy to byla reakce na nějakou aktuální situaci. Nečekala jsem do budoucna nic pozitivního, ovšem že se tam vývoj bude hrotit tímto směrem mě tedy vskutku nenapadlo. 

Aktuální situaci glosovat nehodlám, spíš mě napadlo - z hlediska historie - kouknout se na to, jak to vlastně se Slováky historicky máme? Prý společný stát, společná historie...?

Zkusila jsem na dětech. 

Teď samozřejmě mnozí  Slovensko zaregistrovali, vědí, co se tam děje.

Jinak ale ani ťuk.  

A není to o tom klasickém stesku starších generací, že děti nerozumí slovensky. No, většinou nerozumí, byť spíš bych to definovala, že nemluví, ale nějak porozumí. Že se prostě se Slováky domluví. 

Ale o nějakém historicko - kulturním vztahu asi nemůže být moc řeč. Nezajímá je slovenská literatura, jejich dějiny, ani jejich kultura. Neznají knihy ani filmy, ba většinou ani sportovce, byť nyní, během hokejového mistrovství, je to asi trochu jinak. 

  Ostatně, nemáme s nimi tolik proklamovanou společnou historii, byť jsme byli jeden stát. 

I pro mě to byl kdysi takový aha efekt, že oni to mají jinak. 

A když jdu po rozdílných stopách, pak už jen jejich jiný vztah a přístup k normalizaci, 

k osmašedesátému roku a vlastně i k porevolučnímu  rozdělení...všechno je jinak.

Jiné měli středověké dějiny i národní obrození. Přemyslovce vlastně neznají, pro ně jsou mnohem známější Arpádovci.

  Ani kusé úseky slovenských dějin, které dříve byly minimálně v českých učebnicích 

/ když už ne v povědomí:-)/, jako je nápis na skále v Trenčíně, Pribina, Matúš Čák Trienčanský,  Jan Zápolský, Gábor Bethlen, Imrich Tököli, Anton Bernolák, Ludovít Štúr, 

P, J. Šafařík.....to už v učebnicích vůbec nenajdete. 

Mimochodem, vybaví se vám někteří z nich?:-) Nebo naopak, naskočí vám jiná jména?

Z obrozenců narazíme na Jána Kollára a  dvacáté století reprezentují Šafařík, Husák a Dubček. 

To je asi v kostce vše.

 Zbytek je asi na vlastním zájmu či nějakém samostudiu. Ovšem vzhledem k tomu, že směr studijních cest je víc směrem z Bratislavy do Prahy než naopak, mnoho slovakistů mezi námi není. 

   Přesto si pořád myslíme, že máme nějakou společnou minulost. A přitom nemáme takřka žádnou. Společná republika byla krátký útvar, z hlediska Slovenska lze klidně říci, že šlo o patvar. Myslím, že ji neměli rádi. 

Pak ty jejich pokusy o samostatnost a federaci také nesvědčí o tom, že by jim bylo ve svazku s Čechy nějak dobře. Rozdělení vítali určitě víc než Češi. 

Jsou také určitě emotivnější a divočejší. 

Mají odlišné dějiny i pohled na své sousedy. Myslí jinak.

   Já tedy pořád přemýšlím víc československy, mám k nim nějaký vztah, ale z historického hlediska je to vlastně úplně jiný národ. Nemá s námi společné ani kořeny, ani historii. Šlo 

o uměle vytvořený konstrukt, který vlastně ani pořádně nefungoval. Zrovna tak jsme mohli mít kdysi společný stát s Polskem. 

Nebo zůstat v Rakousku, ke kterému máme historicky určitě blíž než ke Slovensku.

Nicméně, asi je - i díky mediální masáží - pořád vnímáme jako spřízněný národ. Minimálně proto, že jsou blízko, rozumíme jim a na společný kousek dějinné cesty v jednom státě se mnozí ještě pamatují. 

Jen neznáme ani jejich dějiny ani jejich literaturu ani jejich současnu kulturu. Nebo snad ano? 

Takže to se Slováky pořád nějak máme, tož uvidíme, kam to nyní dovedou.








Žádné komentáře:

Okomentovat