Nad neochotou v některých službách. Neochotu, nezájem, aroganci. Možná je to vyhoření? Nevím...
Není to stoprocentní jev, určitě ne. Ale na druhou stranu vůbec není ojedinělý a navíc nejsem jediná, kdo podobné věci s údivem zaregistroval. Silně jsem vnímala dopad pandemie na podnikatele, živnostníky, služby, kulturu, gastro... Mnohdy mi to přišlo až jako cílená likvidace podnikatelů ( a často si to myslím dosud). Buď naprosto nekoncepční řešení nebo jasná likvidace, podpora jednoho sektoru na úkor druhého. Ale nad tím nechci dumat. Překvapení přichází z té strany, ze které bych to nečekala. Ze strany některých provozovatelů. Nějak jsem si myslela, že když nyní mohu mít otevřeno, budu se snažit, abych měl zákazníky či klienty, abych se znovu dostal do tempa. Jenže úplně to tak není. První krok, který mnozí učinili, bylo výrazné zdražení. Patrně, dohnat to co nejrychleji a nejlépe hned. A pak, a to mě překvapuje ještě víc, setkávám se s velkým nezájmem a neochotou. Nevím, nemám, nemohu. Proč jako bych to dělal? Proč bych měl někomu vycházet vstříc? Nad rámec čeho?
Častěji se s tím potkávám mimo Prahu, ale v podstatě je ten rozdíl v ochotě a přístupu minimální.
Nerozumím mentalitě této skupiny lidí. A někdy je to až úsměvné. V podstatě všechno výrazně dražší, ale ochota vyhovět a obsloužit menší, pracovní doba kratší, setkala jsem se i s argumentem, že zavírá o hodinu dřív proto, že si za pandemie zvykl víc být doma....
No, není to snad trvalý jev, možná jen prapodivný prvek okurkové sezóny. Ale překvapilo mě to.
Žádné komentáře:
Okomentovat