Před nadcházejícími volbami jsme si pěkně připomněli, jak to
kdysi soudruzi hezky uměli - jejich vztah k venkovu a majetku je vskutku
obdivuhodný. Dodnes se z toho český venkov nevzpamatoval. A národní povaha
a naturel asi vlastně také, pořád si tu pokřivenost tehdejší dobu neseme v sobě.
Je proto skoro až děsivé sledovat předvolební průzkumy, které zcela jasně míří
zase doleva. Hodně doleva. Těžko uvěřit, ale zdá se, že jde o realitu. O té
(současné) ale včerejší večer nebyl. Včera jsme se v Dadapu nořili pěkně
do padesátých let, lze tedy říct, že jsme se brodili pěkným bahnem. Na kolektivizaci k nám doputoval
odborník na slovo vzatý, pan Jaroslav Pinkas z ÚSTRu, takže jsme se měli
na co těšit. Abychom to měli trochu akčnější, celé to bylo doprovázené filmovými ukázkami, respektive tím, jak kolektivizaci reflektovala léta padesátá, šedesátá i normalizační. Dnešní doba už kolektivizaci nechává být, nezajímá ji, jde o věc dávno promlčenou. Je zajímavé, pro lidi žijící ve městě, pohled do zákulisí venkovské historie. Překvapivé pro mě je, kolik se na kolektivizačním lupu dokázalo najít kladných rysů, dosud jsem vždycky tento akt vnímala pouze negativně. Někteří ale poukázali na zvýšenou životní úroveň na venkově, infrastrukturu, pohodlí a kdo ví co ještě. Ano, i tak to patrně lze vnímat. Ačkoliv tedy stále beru kolektivizaci jako zlo, získala jsem i jiné pohledy. A zajímavé jsou i ty filmové, od takových režisérů jako je Jasný či Kachyňa. ovšem nic to nemění na faktu, že díky kolektivizaci došlo k nenapravitelnému zlomu v mentalitě lidí, že se zničila kontinuita, vztah k půdě a potažmo i k práci. A to je výsledek, který kopíruje realitu. Jeden z mnoha hříchů minulosti, které už dnes nikdo neřeší. Jen si někteří pořád myslí, že za soudruhů bylo líp. Ach jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat