Růže

Miluji růže. Moje maminka už méně. LTedy v případě, že ji růže trápí. A netrápí jí květiny, ale nemoc, která ač nese toto půvabné jméno, umí být pěkně šeredná. Periodicky se ji vrací jako důvěrně známý host a to i přes to,že ji nikdo nezveJ. A přivleče s sebou svoje dobré kamarádky, horečku a malátnostJ. Nejhorší je, že o sobě dá nejdřív vědět a můžete dělat všechno možné, její nezvané návštěvě nezabráníte. Vždycky žasnu nad tou rychlostí, se kterou se roztáhne po celé nozeL a nad pomalostí, se kterou se neochotně poroučí pryč. A jaké děsivé obrazce dokáže na kůži vykreslit, prostě doslova hororová umělkyněL. Tak jsem mamince přivezla opravdové růže, aby tu její nezvanou růži co nejrychleji zahnalyJ. Pravda, antibiotika jsou v tomto směru účinnější a také už nepříjemnou růži likvidují, ale růže zase celý proces zpříjemní. A doufám, že na delší dobu u ní zůstanou ty kvetoucí, protože růže je nemoc nepříjemná a se svou voňavou jmenovkyní nemá vůbec nic společnéhoL

Divadlo Na Jezerce

Štěstí se někdy unaví a pak sedne i na…měJ. Jako člověk soutěživý pořád na něco odpovídám a rychle zase zapomenu, že jsem se nějaké soutěže zúčastnilaJ Asi proto, že většinou nevyhrávám. A když pak vyhraju, tak zase nemám čas. Jako dnes. V pátek někdy kolem desáté večerní přišel mail, že jsem vyhrála dvě vstupenky do divadla Na Jezerce, v neděli, ve tři odpoledne. HuráJ Vzápětí smutek. V neděli jsme pryčL. Prostudovala jsem nabízenou hru, šlo o představení Já, Francois Villon. Ač muzikály moc nemusím, Villona miluji a recenze vypadaly velmi lákavě. Zdálo se mi škoda nechat takovou výhru propadnout. Pokusila jsem se ji nabídnout kulturymilovným přátelům, ale v pátek v nočních hodinách už většina lidí má program na víkend pevně daný. Nu, nedá se nic dělat, pustím to. Ale ráno moudřejší večera, překopeme vlastní program, v neděli bude dřívější návrat do Prahy a snad se to dá stihnout. Dalo a stálo to za toJ. Divadlo Na Jezerce je hezké, byť trochu vzdálené od běžných pražských kulturních tras. Ale v neděli odpoledne se to dá. Lístky byly na pěkná místa a příběh  ze středověké Francie mohl začít. V hlavní roli exceluje Martin Písařík, fešák,který navíc velmi pěkně zpívá. JOstatně, jako všichni účinkující. Příběh je strhující, však je také z dílny Jiřího Hubače, stejně jako je chytlavá hudba Ondřeje Brzobohatého s texty Pavla Vrby. Škoda, že pánové Hubač a Vrba již nejsou mezi námi, jejich dílo bylo vždycky zárukou kvality. Francois Villon je toho živým důkazemJ. A jako mě nedávno Vražda v domě na výstavě donutila znovu vytáhnout knihu Miloše Urbana, tak dnešek mě nalákal na knihy o Villonovi a jeho básně. Takže dnes večer bude Navzdory básník zpívatJ. A těším se, až zase něco vyhraju. I když nevím, jestli granát padne dvakrát do stejné jámy…JJ

Majáles

Majáles je jistě krásná a příjemná věc. Zejména pro ty, co řádí na jevišti a ty, co mají potřebu je pod pódiem svým řevem v umění podporovat. Nic proti. Ale na Letné je to jako s fotbalem. Jedna skupina ho chce a ti, co o kulatý nesmysl nemají zájem, mají pech.  Veškerá pravidla přestávají platit. My se bavíme a vy si trhněte nohou. A Majáles ctí podobná pravidla. Na Praze sedm určitě. Už odpoledne jsem potkala rozjásaný průvod, zjevně s králem celé té maškarády, jako rozjařeně blokuje průjezd tramvají na Náměstí Republiky. Budiž, říkala jsem si shovívavě a trpělivě čekala v zástupu několika tramvají, až hlučící a jásající dav uvolní tramvajové koleje, protože ruka zákona, respektive noha policisty, byla v daný okamžik v nedohlednu. Zřejmě někde akutně kontrolovali správnost parkování v modrých zónáchJ.  Poté jsem se na celé odpoledne uzavřela na seminář do Jindřišské, do pátého patra, kde jsme celé odpoledne pracovali na tom, aby naše mládež byla lepší, vzdělanější a zdravější. Hluk ovšem pronikal i do těchto výšinL.A když jsem dorazila domů, měla jsem pocit, že jsem přímo uprostřed hudební veselice. A jak večer postupoval, dunění sílilo a nervová soustava slábla a slábla. Hudba, i když já ji vnímala spíš jako řev, neutichla ani v deset, ba ani o půlnoci. Majáles vesele juchala dál, do tří do rána.  A jelikož jsem ráno odcházela na další seminář, nemohu říci, že bych se cítila odpočatá a vyspalá. Řekla bych tedy, že Majáles je pěkná zrůdnost. Skoro stejně děsivá, jako utkání Sparty s Baníkem.  Určitá skupina šílenců se jde bavit a vy ostatní máte smůlu. Jo, takhle to na sedmičce chodí. A nějaké stížnosti už ani nesmolím, univerzální a nic neříkající odpovědi úředníků z Městského úřadu Prahy 7 mi stejně pocuchané nervy nespraví, jelikož tady jde v první řadě o peníze a nějaký noční klid nikoho nezajímá. Proč taky, že jo. Nicméně jsem v rozpoložení, kdybych nejraději spáchala atentát. A nejen na krále MajálesL

Zpátky na stromy

Asi bychom si měli v muzeu zapůjčit petrolejku a vrátit se k tomuto typu osvětlení, protože i s petrolejkou se přeci vedl plnohodnotný život. Navíc lidé necivěli na slabomyslné seriály, jelikož televize na petrolej neexistovala, chodili brzy spát a pokud nechtěli rovnou do říše snů, věnovali se jeden druhému, čímž aktivně napomáhali populačnímu rozvoji. JTedy samá pozitiva a sociální jistoty.J A fungovalo to tehdy, proč by to nemohlo fungovat dnes. K tomuto myšlenkovému oblouku mě přivedlo dnešní prohlášení, které oživilo jinak pravidelně nudné jednání Poslanecké sněmovny.  Vzhledem k tomu, že řada dnešních seniorů se narodila za války a zažila tudíž drsné časy, tak se v pohodě přizpůsobí tomu, že jim vláda sebere důchodyL! To je perla, co?  V podstatě jsem nevěřila vlastním očím, když jsem onen sofistikovaný výrok jakési paní doktorky četla. Ale vzápětí si říkám, že není čemu se divit, u nás je přeci možné všechno. Respektive je všechno naruby. Místo úcty pohrdání, místo pokory arogance, arogance moci. Nedávno ke mně internetem doputovalo „zrcadlo dnešní doby.“ Myslím, že naprosto výstižně charakterizuje dnešní situaci. Takže ho zde zanechávám a běžím si pořídit nějakou lucernu, protože jako poválečná generace se také musím umět přizpůsobit. V dětství jsem zažila dobu, kdy bylo nutno držet ústa a krok, takže to snad zvládnu. Tak pohlédněme společně do zrcadla a nezapomeňte včas zatemnit, jako tomu bylo za války. Ušetříte.......

                                                           Zrcadlo doby

                                                             Sedm hříchů dnešní společnosti

                                                     Politika bez zásad

Bohatství bez práce

Požitky bez morálky

Vědomosti bez charakteru

Obchod bez etiky

Věda bez lidskosti

Náboženství bez obětí

Lidé obrátili naruby sedm hlavních hříchů a prohlásili je za ctnosti

Pýchu nazvali zdravým sebevědomím

Lakomství zákonem ekonomiky

Smilstvo zdravým biologickým instinktem

Nestřídmost vyšší životní úrovní

Surovou závist a nenávist bojem o spravedlnost a politickou svobodu

Hněv rozhořčením nad názorem druhých

A lenost nazvali filozofickým postojem

Výsledek

Máme větší domy, ale menší rodiny

Kupujeme více a těšíme se z toho méně

Znásobili jsme naše majetky, ale zredukovali naše hodnoty

Máme více titulů, ale méně zdravého rozumu

Máme vyspělejší zdravotnictví, ale méně péče o pacienty

Máme více druhů jídla, ale méně výživy

Rozbili jsme atom, ale ne naše předsudky

Přes net komunikujeme s celým světem, ale přestáváme komunikovat s lidmi v našem okolí

A důchodce vracíme do válečného obdobíL

Učitelky na výstavě

 Vzdělávací oddělení Národní galerie připravilo pro pedagogy hezkou možnost navštívit výstavu Jakuba Schikanedera s odborným lektorským výkladem. Jako motivace, co všechno lze skrz obrazy sdělit dětem. Velmi ráda jsem se zúčastnila, ač mi větší koncentrace pedagogů na malém prostoru většinou nedělá dobřeJ. Ať se nám to líbí nebo ne, práce s dětmi si časem vyžádá svou oběť a na mnohých z nás je na první pohled dobře patrné, čím se živímeJ. Proto dávám přednost slabší koncentraci Komenského pohrobků, ale dnes jsem šla dobrovolně a ráda. Začínali jsme na můj vkus až příliš interaktivně, hezky česky brainstormem, což u mě v pozdních odpoledních hodinách už moc nefunguje, ale tady mě to docela probralo a vtáhlo do atmosféry Schikanederovy PrahyJ. Nu, a pak jsme putovali výstavou s odborným výkladem, což jsem si náležitě užívala. A neodpustila jsem si i mimovolné sledování svého okolí. Skupina kantorů ploužících se galerií velmi zdařile imituje školní třídu. Jeden by řekl, že z merita věci půjde o houfec seriozních, uměnímilovných jedinců, ovšem opak je pravdou. Stejně jako ve třídě se zde vyskytoval typ šprta, přičinlivě odpovídajícího na každou, i nevyslovenou, otázku. Důstojně se zde předváděla extravagantní modemanka na jehlách i putička, opatrujicí i mezi obrazy tašku s nákupem večeře pro rodinu. Motal se tu typický troubulín a arogantní krasavec, kterého víc než obrazy zajímaly kolemjdoucí slečny. Vzadu se zdržovaly dvě klevetilky, za nimiž se schovával typický maminčin mazánek. Nechyběl ani všeználek a klasický rýpal a za celou skupinkou se pomaličku táhl zamilovaný školní mládenec objímající se se svou kolegyní ze sborovny (odhadnout, zda legální či výstava byla jen záminkou, jak si vyhodit z kopýtka, jsem za ty dvě hodiny nedokázalaJ)Zajímavý byl obtloustlý učitel v krátkých kalhotách, který jako by vypadl z jedné scénky z mistra Beana- všem lezl do zorného pole obrazu, takže místo Schikanederova zákoutí jste upřeně hleděli na třesoucí se učitelské pozadí. Nu, den jako stvořený pro krátkou sondu do kantorského života. Prostě, dospělá kopie jedné školní třídyJ. Ale jinak, zážitek. Lektorka (paní Sybolová) dokonalá, obrazy rozpitvány do detailů, vědomosti rozšířeny a jako bonus jsme si domů odnesli i zajímavě zpracované pracovní listy. Nějaké nabízí NG i ke stažení, takže pro zájemce o výtvarno zanechávám odkazJ. Ale příště na výstavu už zase radši sama. Přeci jen  jde o docela intimní záležitost, alespoň pro mě, a skupinová prohlídka jako ojedinělý zážitek jedna stačíJ

Maturity

Dneškem tedy startujeme. První didaktické testy jsou zadány. Musela jsem kvůli nim vstávat hrozně brzy, což rozhodně nepřispělo k mému optimistickému pohledu na svět. Ale zkouška je zkouška, tak bylo třeba jednat. Převzít zapečetěné obálky, legitimovat studenty, které osm let dobře znám a celé dvě hodiny bdít nad tím, jak se pokoušejí rozhodnout, která z variant a b c d je správná. Taková sofistikovaná SportkaL.  Nu, to je produkt současnosti, žádné znalosti do hloubky, jen tak tušit, kudy vede cesta, případně si tipnout a ono to nějak dopadne.  Jak, to už si nechci ani domýšletL. Slunné květnové dny totiž nelákají k temným vizím o stavu české vzdělanosti a úrovni jejích předražených zkoušek z dospělosti. To je holt volání doby....A

Májové město

Město se mění. A můj oblíbený malíř měl město jako jedno ze svých stěžejních témat. K obrazům Schikanederovým dávám do kontrastu pohledy z dnešních rozkvetlých toulek májovou Prahou. Nechodili jsme podle této mapy, ta je ostatně právě z doby Schikenederova šerosvitu, Jputovali jsme intuitivně.J Po starých místech, kam dnes nemířily davy. Automaticky byly vyloučeny Holešovice i centrum, narvaný Petřín je přímo místem zapovězenýmJ. Ale Hradčany, po stopách malířových, jsme nevynechali, stejně jako Nový Svět, jedno z mých zamilovaných pražských zákoutí. Místo, kde kdysi živořila chudina, je dnes rezidenčním luxusním prostorem,ale kouzlo si zachoval. Dnešek byl proti zešeřelým obrazům zalitý sluncem Ja místa bez  turistů byla přímo balzámem na nervy. Dokonce se dala najít zákoutí přímo venkovská, jeden by neřekl, že je kousek od HraduJ.Hezké májové odpoledne.

             I ten Petřín nakonec dneska musí být. Sice jen hezky z dálky, v klidu, ale Petřín je PetřínJ