Setkání se žáky po mnoha letech je vždycky takové dobrodružství. Samozřejmě, když se vidíte po roce, je to klasické posezení někde v baru.
Když je to ale setkání výroční, po nějakých těch dekádách, nastává poznávací cesta do minulosti. Kdysi jste do světa vypustili patnáctileté děti. A dnes se se máte setkat s dospělými jedinci, kteří mají kus života za sebou a i pro ně je doba jejich základního vzdělávání jako kapitola o pravěku v učebnici dějepisu.
Uf, poznáme se?
Po pravdě, někde se to nepovede. Víc problémů bývá většinou u mužů, někteří už nemají vlasy, jiní mají zase vousy, brýle, obleky či bříško, tedy atributy, kterými před lety rozhodně nedisponovali.
Ženy si víc zachovávají svou dívčí vizáž, lze v nich snáz ty studentky z před mnoha let vystopovat. Ale i tam někdy člověk tápe. A pokud nepoznáte na první dobrou, pak tady to zas komplikují nová příjmení, která někdy ztěžují onu identifikaci, že před lety seděla vzadu u okna...
Nicméně, po kolečku vítání a představování se to většinou usadí.
A s postupujícím večerem je to jasnější a jasnější. Jsou to oni. Už je vidím. I v obleku vidím toho malého divocha, stejně jako holá hlava a vous po kolena nebrání ve vzpomínce na rozpačité zkoušení z třicetileté války před třiceti lety.
Vytvářejí se hloučky jako kdysi ve třídě. Stejné dvojice, skupiny, partičky. Někdo dumá nad vínem, jiní spolu chodí ven na cigáro, dnes již většinou elektronické:-).
Život si s nimi pohrál. Postavil je do rozličných situací a rolí.
Ale ta chvíle na výročním setkání je znovu vrátila do školních lavic. Pořád to tam je.
Uvidíme, co udělají další dekády a jubilejní srazy.
Zatím pořád dobrý, i když letí to strašně....
Žádné komentáře:
Okomentovat