Jdu si do auta pro věci. Odemknu jen kufr, trochu to tam prohrabu, vezmu si, co potřebuji a kufr zabouchnu. Už v okamžiku, kdy padá dolů, vím, že to byla chyba. Klíče leží v kufru. Auto zamčené. Člověk by si nafackoval...
Rozbít okýnko?
Nu, trochu drahé zapomenutí....
Zavolat nějakou službu?
Asi řešení, ale jednak stejně drahý a jednak, než přijedou....? Za hodinu potřebuji odjet, to určitě nedáme. ...
Naštěstí dobří lidé žijí, tak se najde auto, které mě odveze domů, postojí na modré:-) a zase mě odveze zpět. Náhradní klíč díky bohu funguje, a tak s jeho pomocí vylovím i ten starý, který se dosud pohodlně vyhřívá v zamčeném kufru.
Vždycky jsem si myslela, že takhle hloupé opomenutí se mně prostě stát nemůže.
No, klasika. Nikdy neříkej nikdy. Stalo se, a jak, to už díky Murphyho zákonům bývá, v naprosto nevhodnou chvíli.
Tak, ono asi na blbost není nikdy vhodná chvíle, ale když je pátek, chvátáte a cesta pro klíče je podmíněna totální pražskou zácpou, je to obzvláště pikantní.
Nu, je z toho historka, když ne k vyprávění, tak minimálně na blog. A snad i poučení.
A možná i výzva ke sdílení, zda se někdy někomu stalo něco podobného....
Přeci jenom, sdílená bolest / tedy blbost/ poloviční bolest:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat