Ageismus

    Člověk se stane nejstarším jedincem v kolektivu ani neví jak. Stačí pár let, čas oponou trhne

 a najednou jste na špici pelotonu.

A v některých vypjatých okamžicích je z vás dokonce i doyen, což je věc, se kterou není úplně snadné se smířit.

Moje první prozření, že jsem v nějaké skupině tím nejdříve narozeným, bylo dost bolestné, těžko jsem to vstřebávala.  Seznamovali jsme se na školení a v klasickém kolečku najednou vidím - a slyším- že z této skvadry pamatuji nejvíc. Byl to docela úlek a šok.

   Není pochyb, že podobné pocity trápí mnohé lidi. Všichni stárneme. A jak praví dávné přísloví, je to jediná spravedlnost na světě. Jen to někdo snáší lépe a jiný hůře. Někdo při zmínce o věku viditelné trpí, jiný se drží hesla, že věk je jenom číslo. Aspoň potud to vnímám jako přirozený běh věcí, prostě každý jsme jiný.

 Ale asi i díky tomu, že patřím do množiny těch, co to nesou těžce, jsem víc začala vnímat veřejný okolní svět, který si na věk dost potrpí.

Pořád se to zdůrazňuje, jako by věk byl buď zásluha, nebo handicap.

Často to navíc bývá prezentováno tak, že čím starší tím horší. Mnohdy i s drsnými komentáři. Ostatně, hledat třeba práci v pozdějším věku, napsat datum narození, tak máte po pracovních vyhlídkách, to je dost všeobecně známo. 

Koneckonců, stačí si vzpomenout na nedávnou dobu covidovou, kdy nás média denně obšťastňovala počty zemřelých. Jak často jsem zachytila komentář, už na to měl věk, aby umřel…

Někdy to vypadá, ve veřejném prostoru, že na úspěchy, spokojenost či výkony existuje nárok jen v mládí…

 Sledovala jsem nedávno atletické mistrovství. Ve sportu je věk akcentován ještě mnohem víc než v běžném životě. V tomto kontextu chci logicky mluvit o výkonu Báry Špotákové.  Sledovala jsem ji s velkou radostí. Přála jsem jí zlato, byl z toho krásný bronz. Je fakt legenda.  Umí.

  Fascinovalo mě ovšem, jak vytrvale komentující zdůrazňovali její věk. Pořád dokola. Nejstarší účastnice, nejstarší finalistka, nejstarší medailistka…a spoustu dalších nejstarších přívlastků….

   Ano, ve sportu jsou utíkající roky jistě determinujícím prvkem, ale co je moc, je příliš. Jako by se snad měla ještě omlouvat, že ve svém věku pracuje, sportuje a je dobrá…?

   Navíc si pamatuji na závod, kde se jí nedařilo, tak okamžitě plné sociální sítě nelichotivých vzkazů, ať to zabalí, že už je stará…

Teď zase, jak to těm mladým nandala…

Jako by se pomíjely ostatní věci, příprava, pečlivost, profesionalita… Základní téma je věk.

   No, nevím, mě tohle šíleně dráždí, navíc u ženy to vnímám jako hodně citlivé téma. I když, oni asi ani muži nejsou ubíhajícím věkem nadšeni, zvlášť, když se to pořád tak akcentuje. Pan Veselý byl na mistrovství komentátory označován jako veterán, v devětatřiceti letech….

   Ano, je fakt, že někdo ve čtyřiceti vypadá i myslí takřka jako senilní devadesátník, jiní razí Lennovou zásadu nevěř nikomu, komu je nad třicet, další se ocitnou v pozici zepředu lyceum, zezadu muzeum, někdo je diblík i v šedesáti, jiný ve třiceti odpočítává dny do důchodu…to asi patří k životu.  Jen by se z toho neměla být ani diskriminace ani výhoda.

  Ovšem v poslední době mám pocit, jako by se to všechno předimenzovalo.

Chceme prodlužovat odchod lidí do důchodu, měli by skoro do sedmdesáti let pracovat, přitom to jako společnost se starými (už staršími) lidmi neumíme, nepočítá se s nimi.  Být starý je  u nás opravdu vlastně handicap. Myslím tím tedy starý, ale při síle. S chutí pracovat či něco dělat. Ale nikdo to nechce, nezájem.

Pokud přijde nemoc, je to zase úplně jiná kapitola, to až jindy.

  Dnes jen zamyšlení nad tím, jak mnohé  mladé i staré gaučáky dráždí čtyřicetiletá Bára, které to pořád běhá i hází.

  Ve sportu je to hodně viditelné, ale podobné prvky lze najít i v jiných oblastech života. Někde by mě ani nenapadlo, že může být věk problematizován. Ale nenašla jsem oblast, kde by nebyl.

 Tak to je zajímavé, říkala jsem si. Problém diskriminace podle věku sice nese odborný termín ageismus, ale to je ve finále k ničemu, když je společnost nastavená jinak.

  Asi v tom nelze najít nějakou logiku či dokonce pravidla. Neexistují. Někdo to má tak, jiný zase jinak. Nebo přesněji, někdo si komentářů k věku nevšímá, jiného se dotýkají. Někteří se tomu umí zasmát, jiní raději dělají mrtvého brouka.

Nebo to možná jen tak vnímám já, protože jsem na podobné reakce asi trochu přecitlivělá. Bára Špotáková si z toho zjevně nic nedělala, sama dokonce na dané téma vtipkovala.

Přesto si myslím, že je něco divného v našem veřejném prostoru. Asi nejen v našem, když už před pár lety vznikl film s výstižným názvem, Tahle země není pro starý…

I když ono je to problém v každém věku, když se akcentuje věk. Ať už vás diskriminují, že jste příliš mladý nebo příliš starý… Ani střední věk nemá na růžích ustláno, buď je usedlý, kritický či už neperspektivní…

Ano, jsem si přecitlivělá. Prostě mě zdůrazňování věku z nějakého důvodu rozčiluje. Třeba u té atletiky. Proč éterem neznělo, že je pečlivě připravená, ale hlavně, že je nejstarší….?

 Tak už radši končím, nebo se nedoberu žádné pointy. Ta jediná, kterou mohu definovat, že ageismus u nás je, na můj vkus až v příliš velké míře a že s ním asi nelze nic dělat…