Už pár dní se děti aklimatizují ve školních lavicích. Dva měsíce prázdnin je uvrhly do úplně jiného modu, do jiného světa i myšlení. Trvá jim, než si uvědomí, že deset měsíců bude zase všechno jinak.
Ostatně, řekla bych, že učitelé jsou na tom dost podobně.
Dlouhá adaptace, syndrom návratu z dovolené, u dětí navíc totální zapomenutí všeho. Ono to tam je, vydoluje se to, jen to příliš dlouho zahálelo.
A tím se dostávám k meritu své úvahy, patrně nepopulární, leč přemýšlím o ni už dlouho.
A totiž, že letní prázdniny jsou zbytečně dlouhé. Vnímala bych jako dostačující měsíc, maximálně pět týdnů, zbytek by se pak rozprostřel do školního roku. Určitě by bylo fajn mít třeba dva týdny jarních prázdnin nebo volno v lednu. Jednodenní volna, které jsou nasázeny v kalendáři během roku, spíš situaci komplikují, rozbijí rytmus, nepřináší odpočinek.
Dva měsíce v létě jsou navíc kontraproduktivní, volna je moc, je to podobné, jako když chcete dospat nějaký deficit a spíte do oběda. Je to na nic, leda se přespíte, energii to nevrátí. I dětem by se lépe začínalo, neodvykly by tolik.
Ale je to úvaha veskrze nepopulární, nikdo se jí asi ani zaobírat nebude. Stačí, že se řeší pozdější začátek školy a jaké to budí emoce. A k ničemu to stejně nevede. Pak představa, že někdo zkrátí letní prázdniny, je opravdu sci- fi. Ale uvažovat se o tom dá. Zejména v kontextu toho, jak těžký je návrat do lavic.
Žádné komentáře:
Okomentovat