Den dětí

Den dětí je hezký svátek. Důvod k zamyšlení nad dětstvím našich potomků, nad tím, v čem a jak naše děti vyrůstají.  Na první dobrou se mi zdá, že se mají dobře. Minimálně ty naše, ti, o kterých víme. Ale stačí nahlédnout do statistik a vždycky jsem v šoku. Kolik dětí dneska nechodí na obědy, rodiče na to nemají. Kolik jich neplní povinnou školní docházku, rodiče je prostě do školy neposílají. Kolik se jich ročně ztratí a nenajde, kolik je jich zneužíváno, kolik jich žije na hranici bídy. A to nemluvím o těch, kteří žijí v dětských domovech, protože o ně rodiče ztratili zájem, kolik jich skončí v babyboxech, což je ve finále výrazně lepší, než skončit v popelnici, o čemž ale také statistiky píší. Kolik dětí je nevyléčitelně nemocných, kolik dětí je handicapovaných. Kolik dětí je drogově závislých, kolik se jich ročně pokusí o sebevraždu…. Vždycky mě ta čísla dostanou. Mám totiž tendenci špatné věci zapomínat, tudíž jsem zas a znova překvapena realitou. Sice statistickou, protože v mé „ bublině“ se podobné situace nevyskytují anebo je minimálně, což mě často vede k pocitu, že je to v pohodě všude. Idealizuji si.  Leč není tomu tak. I proto beru děti na Den dětí do Ďáblicí na hřbitov dětí, které zabil komunistický režim. Aby si uvědomily, jaké mají štěstí na dobu, ve které žijí. Ale aby na to zároveň nezapomněly. A po hřbitově ale je třeba zajít na zmrzlinu, vykompenzovat ty smutky něčím veselejším. I když, pokud si připomeneme fakt, kolik dětí dneska na zmrzlinu prostě nemá, prvek veselosti se dost vytrácí. A tak díky za Den dětí, který by na podobné věci také mohl upozornit. Abychom si neidealizovali něco, co není (ale mohlo by být, i třeba s naší pomocíJ)