Úřední šiml

Snažím se žít bez konfliktů, ale čas od času se nějaký ten šprajc přihodí, patrně zákon schválnosti. Naposledy šlo o srážku s úředním šimlem. Ukázalo se, že jednání s obvodním molochem nebude tak jednoduché. Hned u vchodu mě zastavil nerudný mužík s brýlemi šikmo posazenými na nose. Vypadal, že právě utržil nějakou facku a podle toho se také choval.

„Kam jdete?“ Obořil se na mě, aniž by se obtěžoval nějakým pozdravem.

Otázka mi připadala přehnaně důvěrná, co je mu do toho?

Nechtěl nikterak akceptovat, že je to moje věc, kam mířím. Chvilku bojoval se svým egem a pak vítězoslavně ukázal na elektronickou vrátnici s poukazem, že si stejně musím vytisknout pořadové číslo.

To mi samozřejmě nemusel připomínat, leč nechtěje přilévat oleje do ohně, spořádaně přistoupím k aparátu, abych se vzápětí stala majitelkou trojmístného pořadového čísla. Nahlížeje mi přes rameno, patrně ve snaze potvrdit své imaginární vítězství, zlomyslně dodal: „No, to si počkáte!“

Chtěla jsem se informovat, kde přesně se mnou žádaný úředník nachází, ale tento člověk rozhodně nebyl ten, komu bych se chtěla svěřovat se svou bezradností ohledně orientace ve spletitém labyrintu místního úřadu. Pravda, mohla by to být zajímavá diskuse, ale nebyla jsem na ni správně namotivovaná.

„Abyste to stihla do konce úřední doby,“ syknul mužík poslední jedovatou slinu a otočil se k nově přicházející paní, ve které vycítil svou další oběť.

Došlo mi, že pokud úřad nasazuje takové lidi hned dole na vrátnici, patrně ani jednání v kanceláři nebude to pravé ořechové.  Jde o jakýsi organismus, dokonale propojený, kde spodek dokonale kopíruje vršek. Dá se to trochu pochopit. Je to ostatně i obraz současnosti, když shora vanou vulgarity a arogance, dole se tyto ingredience rozdýchávají v ničivě plíživý a již hodně palčivý a spalující požár.

Jenže na ono jednání jsem musela. Pravda, kdysi dávno byli úředníci stvořeni jako pomocníci pro lidi, takoví průvodci spletitostí různých veřejných nástrah a podobných záludností. To je již dneska dávno překonané. Na úřad se dneska nechodí, ale předvolává, eventuálně jde, leč  se sevřeným žaludkem. Můžete si na takovou návštěvu klidně i vzít dovolenou, protože tam je pánem vašeho času vždycky jen člověk za přepážkou. Někdy se tam můžete i celkem snadno vyděsit. Ano, pořád mluvím o úřadě, samozřejmě pro jistotu bez konkrétních indícií, abych nakonec nebyla za odměnu předvolána. Nevím, zda bych se pak víc vyděsila obálky s modrým pruhem nebo samotného jednání s nenaladěným úředníkem. Třeba takového na stavební oboru. Který, ač sám bez příslušného vzdělání, které se dnes už také dávno nenosí, děsil lidi výhrůžkami o nutnosti zbourat jejich nemovitost. Prý ve stavebním zákoně objevil něco, co čin jejich stavbu černou. Než dotyčnému došlo, že jde o blamáž, prožil si svou chvilku strachu nebo alespoň úředně vzbuzené nejistoty. Jakmile si to jeho klienti řekli mezi sebou a přestali se bát, začal hledat jinou kličku, jak zvýšit svou auru všemocného úředníka.

To byste ale nevěřili, kolik takových expertů na mnoha různých oborech sedí. Pravda, nejsou všichni stejného ražení, ale většinově se v takové charakteristice úřednictva moc nemýlím. Na našich úřadech je totiž možné skoro všechno .Tedy krom jediného, rychlého a efektního jednání.

Zařídit vícero různorodých lejster či dokladů na jednom místě je kvůli mnoha obstrukcím, nařízením a nepochopitelným příkazům velmi nesnadné, někdy dokonce nerealizovatelné.

Ne, že bych to nějak smysluplně bojkotovala. Někdy dokonce docházím na úřad bez vyzvání, leč vždycky z nutnosti a nikdy s radostí. Často přemýšlím, jak bych se asi v úřednické kanceláři chovala já. Napadá mě v té souvislosti, asi díky mé slabosti pro historii, že by bylo hezké, kdyby se na nějakém úřadě, třeba v nějakém prostoru označeném jako skanzen, vrátili k původní myšlence, kterou byla pomoc lidem všeho druhu, nejen těm, co přicházejí s obálkou v kapse.

Pokud by si z toho textu někdo dovozoval, že cítím nějakou averzi vůči úředníkům, neměl by tak úplně pravdu. Nesoulad cítím ve vztahu k úřednímu šimlu. Například tam, kde se mezi paragrafy ztrácí lidský nadhled a zdravý rozum. Například tehdy, když kvůli jednomu dokladu běhám od čerta k ďáblu a zainteresovaní úředníci se tváří, jako by nikdy neslyšeli o technice, propojení jednotlivých oborů či nedej bože  o nějaké elektronické databázi. To pak mizí zásady slušného chování a člověk má chuť vstoupit do konfliktu. Někteří z nás k tomu mají dost velkou tendenci. Nakráčejí na úřad ve snaze vyřešit svůj malicherný problém, který během pobytu v úřednické kanceláři nabude obludných rozměrů. Úředníci většinou nemají rádi, když se po nich toho chce hodně najednou. Ne že by snad úředník klienta přímo napomínal, jako tomu bylo dole u vrátnice. Tady jsou metody mnohem sofistikovanější. S úsměvem (idiota) vás pošle o patro výš, tam zase o dvě níž a tam už je po úředních hodinách, takže musíte přijít až za týden, kdy zas mají úřední den. A tak to může jít donekonečna.

V zásadě se tedy snažím žít bezkonfliktním způsobem života. Akorát že většinou jen do chvíle, kdy musím vyrazit na úřad….