Trapnost nad trapnost

Hranici trapnosti má každou svou vlastní. Někdo celý život pevně danou, jiný ji posouvá různými směry, je pro něho taková variabilní, někdy podpořená (nebo umořená) životní zkušeností. Co jeden akceptuje, druhý vnímá jako vrcholný trapas svého života. Někdo trapasy snáší noblesou či humorem, jiný se z jejich existence hroutí. Někdo se trapasy živí, zjistila jsem, že existuje v mediální světě trapnokouzelník? Ale i on má jistě své limity. 

Občas se člověku stane, že je mu trapně za jiného. To je speciální odrůda trapasu, není váš, nijak ho nemůžete ovlivnit, přesto se cítíte trapně. Za někoho jiného, přičemž onen jedinec je většinou svým trapasem naprosto netknutý. Buď proto, že ho záměrně vyvolal, nebo nemá cit pro trapnou situaci, nebo je mu v ní prostě dobře.

 A je váš problém, že vy se s tím nesrovnáte, červenáte se za něho či nevěřícně kroutíte hlavou. Je v každé poučce psychologických rad, jak se nejlépe srovnat se životem, že toto musíte odrovnat. Nelze být zodpovědný za jiné, za chování, které nezpůsobujete, neovlivňujete ani neiniciujete, nemůžete cítit stud či trapnost. Protože to není váš život. Docela tomu rozumím a celkem úspěšně se mi daří tyto pocity vytěsňovat. Jenže občas se vetře taková dost intenzivní otázka: Jak se vyhnout trapnosti ve veřejném životě? Respektive jak řešit, nebo psychologicky správně vytěsnit pocit, že je vám trapno za někoho, ke komu byste měl z pozice jeho postavení spíš vzhlížet než udiveně kroutit hlavou, cože je to zase za trapnou situaci? Není to vaše chování, nijak to neiniciujete, ale ta trapnost tady je. Všudy přítomná, vše prostupující. Nedá se s ní bojovat, nedá se ignorovat. A nejde se jí zbavit. Je to vlastně taková trapnost nad trapnost. Co s ní, to je dost delikátní otázka. A řekla bych, že smysluplná odpověď na ni v současné době neexistuje. 

A tak doopravdy zbývá jen intenzivní snaha cizí trapnost prostě nevnímat, protože chtít to nějak pochopit, to je …to je vlastně docela trapné...J