Když selže technika

 Selhání techniky je v dnešní době jev poměrně častý a zákonitý. Mělo by se s ním tedy počítat, leč z přirozenosti lidské se podobné možnosti prostě nepřipouštějí. Kam bychom také došli, kdybychom stále počítali se selhánímJ. Jedno takové mám za sebou ve škole a není to ani tolik o technice, jako spíš o informačním šumu či čem. Prostě, domluva zněla, zařídit besedu. Mailem, jak jinak. Zařizování probíhalo celkem úspěšně. Pak skončilo, což se v návalu jiné korespondence snadno ztratí. Beseda tedy zůstala nezařízena. Až do dne D. V deset přichází besedující, že tedy jsou tady. Na moji námitku, že mi nikdo jejich účast nepotvrdil, oponují, že oni ji potvrdili. No, tak už se nedomluvíme, je třeba jednat. Naštěstí to docela jde, fofrem přeorganizuji následující hodinu a prezentaci nechám proběhnout. A jsem ráda, protože se rázem přeneseme do Kanady, ať už slovně či virtuálně. Oba Kanaďané mluví tak skvělou angličtinou, že jim rozumím i já. Mají nádherná videa z Kanady a báječně ji popisují. Nadšená jsem nejen já (byť pro mě bohužel už studium v Kanadě do úvahy nepadá), ale i děti. Jejich nadšení opadne až tehdy, když zjistí, jak moc je studium v Kanadě drahé. Přesto to jejich touhu nikterak neumenšuje. A moji také ne, já bych se tam nastěhovala ihned. Kanada je můj velký sen, patrně asi nesplnitelný, ale v příštím životě, třebaJ. Každopádně, ten ranní zmatek, chaos a trochu i stres stály za to. I přes selháni techniky lidé neselhaliJ