Včerejší sedmnáctý listopad byl jubilejní. Jubilea svádějí
k bilancování. A k oslavě. Slavit sedmnáctý listopad je u nás doma
zavedenou tradicí, včera tomu nemělo být jinak. Sváteční nálada, výprava na
Národní se svíčkou, vzpomínka na tehdejší emotivní atmosféru, něco dobrého
k obědu, večer pak sklenka a nějaký pěkný dokument.
Jenže pak se člověk z míst nejvyšších dozví, že se
vlastně tehdy nic moc nestalo, že šlo prostě o běžnou selanku a nic drastického
potažmo brutálního se vůbec nekonalo. Nezbývalo tedy nic jiného, než tomuto
směru vystavit červenou kartu. Alespoň já jsem to tak cítila, protože co je moc
je mocJ.
Do celé věci se aktivně vložily sociální sítě a tak všichni
věděli, že v pondělí v jedenáct se bude na Národní hromadně
vystavovat červená karta. Pěkná akce.
Chtěla jsem se zúčastnit, leč ve finále bylo jedenáct hodin ve sváteční
den příliš brzy. Vyrazili jsme až po
obědě. Na Betlémské náměstí, kde vlastně akce s červenou kartou
pokračovala. Bylo to kapku de ja vu, dav lidí, transparenty, skandování,
vstřícná atmosféra…Odtud se šlo na Hrad. Ještě jsem si potřebovala odskočit na
Národní, zapálit svíčku, leč ta obří fronta mě odradila. Prošli jsme si tedy
Národní, kde někdo demonstroval, někdo nakupoval, jiní seděli v kavárně,
někteří poslouchali hudební produkce. Prostě takový svobodný pel mel. Přešli
jsme přes most, kde jsme se před Nerudovkou napojili na protizemanovský průvod.
Byl to tedy dav, vskutku monstrózní. Skandovalo se, ale ne s takovou
vervou jako před čtvrt stoletím. Přesto to chvílemi bylo dost emotivní. A oken
mávali červenými triky, jakýsi restauratér vyběhl před svůj podnik a
povzbuzoval dav červenou kravatouJ.
Došli jsme na Hradčanské náměstí, kde ale už byla jiná demonstrace. Pro Zemana.
Proti sociální genocidě, jak hlásal jejich transparent. V úzkém kolečku,
ohraničení Policií, vyhrávajíce Československou hymnu. Byli ozvučení, čímž organizátory
protizemanovského pochodu zaskočili, tam žádné ozvučení připraveno nebylo,
řečníky nebylo slyšet, vznikal chaos a napětí mezi dvěma tábory. A tehdy jsme to zabalili, už to nemělo
pointu. Srovnala jsem ozvučená náměstí před pětadvaceti lety, v době
nedokonalé techniky, a dnes, v době nedokonalé přípravy. Ale jinak byl
průvod mohutný, emotivní a hlavně slušný. Proto mě večer ve zprávách vajíčka
dost nemile překvapila. Takhle se snižovat na jeho úroveň. Někteří mi oponují,
že na hrubý pytel hrubá záplata. I v tom je kus pravdy, přesto si myslím,
že to ta vejce zazdila. Všude se píše o vajíčkách a třeba o mohutnosti průvodu
na Hrad média docela mlčí. Vajíčka jsou zajímavější. Prezident si z toho
stejně žádnu zpětnou vazbu nevezme, takže je to vlastně takové odnikud nikam.
Ale jsem ráda, že jsme šli. Člověk má alespoň pocit, že splnil svou občanskou
povinnost. I když po čtvrt století je to vlastně smutné vyústění. Ale už jen to
prosté, že můžeme, má velkou cenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat