Psycholog

Byla bych si myslela, že najít ho není problém. Že je jich na každém rohu deset. Ale když hledáme psychologa pro školní účely, zjistíte, že jsou v podstatě nedostatkové zboží.

Za ta léta se nám jeden vskutku povedl, i když jich naší sborovnou prošlo samozřejmě mnohem víc. Snad byla chyba, že jsme přijímali mladá děvčata.  Posléze všechna otěhotněla a hledání psychologa mohlo začít nanovo.

Muži se do školního prostředí moc nehrnou, ani jako psychologové ne. Stačilo pohlédnout na webové stránky a už bylo jasné, že ženy převládají. A samozřejmě, převážně mladé, těsně po škole.

To někdy bývá zásadní problém. Na jedné straně si člověk říká, kde jinde mají získat zkušenosti, když nedostanou možnost praxe. Na straně druhé se vtírá obsedantní myšlenka o tom, že psycholog by měl být starší a zkušenější…Když o tom vedete diskusi, je to pořád dokola.

„Najít dobrého psychologa je kumšt,“ říkává jeden kolega, který této profesi zjevně moc nedůvěřuje.  Vlastně je jejím odpůrcem. Tvrdí, že školní psycholog jen dává razítko a nikdy nemůže nikomu pořádně pomoci.  Razítkování mi volnou asociací připomnělo snadný výdělek v praktické lékařské ordinaci, která si za jedno razítko bere odměnu v rozmezí od padesáti do tří set korun, bez ohledu na to, zda vás prohlédne či ne (vyprávěli mi studenti, jak „solili“, když si chodili pro razítko k lékaři kvůli autoškole či nějakým přihláškám.). Že by je někdo prohlédl, nezmiňovali. Ale za razítko zaplatili i několikanásobnou sazbu. Tím jsem ovšem odbočila od psychoproblému, který řešíme již po několikáté. A co bych zapírala, v některých bodech musím se skeptickým kolegou souhlasit. Mnohdy jde jen o přesně vyplněné formuláře.  Podle přesně daného mustru.  Ale na skutečné problémy už kolonky nepamatují. Nebo na ně nezbývá čas. Či peníze. V dnešní době asi nejspíše obojí, ani čas ani peníze.

 Chvilku jsem váhala nad novými nabídkami ze stran psychologických ordinací. Přemýšlela jsem, zda má vůbec cenu psychologa hledat a zaměstnávat. Ale co když se zase povede objevit bílou vránu, jako již jedenkrát?

Jenže zase se říká, že granát nepadá dvakrát do téže jámy. Zdá se to totiž čím dál obtížnější.

„Tak nevím,“ polemizovala jsem se skeptikem, „zda je to v dětech, psycholozích či nás. Vypadá to, že nejlépe by bylo hledat rovnou psychiatra, ne?“

„………..a nebo také neřešit kdejakou hloupost,“ odtušil kolega a odkráčel kamsi do neznáma.

Z toho je vidět, že vše je jen úhel pohledu. Někdo prostě psychologická kolečka považuje za novodobý nesmysl stejně jako všechny workshopy, teambuldingy a další módní psychologické trendy.

A někdo je zase vyžaduje.

Jen najít normálního psychologa je úkol takřka nadlidský.

Hlavně aby uměl ty kolonky…:-)