Nepoučitelnost

  Už pár let přemýšlím, co je to za schopnost, uspět za každé situace, případně v každém režimu. Převléknout kabát je jistě snadné. Co ale následný pohled do zrcadla? Když nemáte žádné zábrany, potažmo morální hodnoty, jistě nemůžete zažít pocit nevolnosti, který při pohledu na vás zachvacuje ty, jež jsou podobnými atributy obdařeni. A zcela jistě nebudete na svém chování shledávat nic zvláštního.

Vlastně je zbytečné nad něčím podobným dumat, jde o recyklaci historických pravd, před kterými pořád zavíráme oči a nehodláme se nikterak poučit. Nebo spíš pochopit jejich rytmiku. V jisté fázi vývoje existuje totiž reálné nebezpečí, že se vytvoří morální vakuum a kumulace negativních repete povede k absolutní deziluzi. K tomu, aby situace dosahovala nastíněných parametrů, máme velmi slibně nakročeno.

Mimochodem, nejedná se jen o politiku, podobných exemplářů nacházím poměrně hodně i tam, kde by je jeden vůbec nečekal. Třeba v charitě. Někdy přitom ani není třeba převlékat kabát. Stačí trocha bezohlednosti. Došlo mi to už dávno, i tak se čas od času znovu podivím. Nezůstávám v úžasu samozřejmě sama. Mnozí si často povzdychnou, že to prostě nechápou. Prostě proto, že se to vymyká jakýmkoliv náznakům slušnosti.

Také mě samozřejmě trklo, že dělám možná chybu, když zas a znova někomu uvěřím. Kdybych všechno zamítla a priori, muselo by se mi snadněji existovat.

Neuvěřitelné, jak je jeden nepoučitelný. Úplně by mě třeba přestala rozčilovat korupce, vytunelované charitativní pokladničky na ulicích i v dobrovolných sbírkách, všudypřítomné krádeže na veřejných postech a celá řada typických jevů současnosti, protože bych dopředu očekávala, že to zas dopadne špatně.  Nebo že zas dojde na moje slova. Dnes přeci bují jen ty špatné vlastnosti.

Pravda, pořád mě trochu zlobí, že mi někdo může oponovat argumentem, vždyť jste si to sami zvolili, všechno se děje s vaším souhlasem a žádný nesouhlas není vidět, přičemž pokud je, spojí se s extrémisty. Ale podobné argumenty přeci nejsou směrodatné, nebo ano?

Abyste mi rozuměli, já nechci naznačit, že všechno kolem je jen bída a beznaděj. Jen ukazuji, jaké to může mít výhody, když se člověk od těchto emocí oprostí a jen tak cvičně, žije si jen ve svém vlastním světě.  V tom případě se nával negativních emocí prudce sníží a zároveň se objeví pocit klidu a vyrovnanosti. Třeba i určitý stav  vytrženosti, který přináší pocity ilegálního bojovníka. Nebo skrytý dojem neznatelné nadřazenosti? 
Člověk se pak cítí permanentně spokojený.

Myslím, že podobných pocitů přibývá. Aspoň mně se zdá. Vrací se doby, kdy se určitá krevní skupina lidí zase začíná veřejnému prostoru vyhýbat a zase znovu se stýká jen s těmi, které považuje za důvěryhodné. A pokud občasné nahlédnutí do veřejné sféry přináší bolestivý kopanec, stahují se zpátky na mnohem delší dobu neřku-li natrvalo. Jako bychom zažívali určité deja vu:-), rozdělení na oni a my. A to nevěstí dobré konce, nebo ano?