středa 6. února 2013

Psí život

Občas mě napadá, jak celou současnou situaci vnímá Zachariáš. Měl ho rád, s oblibou sedával u něho na klíně a spolu pozorovali, co se děje za oknem. Dovedli spolu blbnout jako malé děti.Tatínek měl také podobné sklony k jeho rozmazlování, jako mám já. Takže při našich návštěvách si  Zachariáš často smlsnul na jeho obědu, za což byli oba náležitě peskováni od maminky. 
A najednou zmizel z jeho života. V podstatě bez rozloučení, odjel a nevrátil se.
    My lidé to máme v tomto jednodušší, můžeme si poplakat, vypovídat se. Můžeme v sobě nechat rezonovat vzpomínky, víme, co se stalo. Umíme si sednout, otevřít víno, zapálit svíčku a v duchu procházet vzpomínkami od začátku do konce. Zasmát se nad veselými příhodami, pobrečet u těch smutných.  A také to tak děláme.
   Navíc víme, nebo alespoň trochu věříme, že rozloučení má definitivní platnost jen pro tento svět, nikoli pro existenci absolutní. Že existuje nějaké propojení nás s těmi na věčnosti. 
   Tyto filozofické úvahy ovšem pes nemá, i když ho měl také rád. Hodně.
     Z počátku nejedl, dlouhé hodiny sedal na jeho židli nebo posteli a posmutněle kňučel. Teď je zase celý pryč z toho, co se kolem děje.
   A tak mě napadá, jestli doopravdy vnímá, že jeho smečka je o 
jednoho člena chudší, nebo zda si to jen namlouvám a přemýšlím o hloupostech. Ale co jiného také dělat, v mezičasí, které nastalo….?
 A tak si tak dumám, jestli ten psí život je opravdu psí. Jestli jen tak štěkne a všechno je zase dobré....?
 Myslím si ale, že to tak není. Prostě si truchlí po svém. Protože to tak je…….


2 komentáře:

  1. Jsem přesvědčená, že psi to vnímají zcela určitě. Když zemřel kamarád, jeho pes vydržel celé hodiny sedět u plotu a dívat se na branku. Normálně by to nedělal, je to akční labrador.
    Přeji hodně síly všem.

    OdpovědětVymazat
  2. Také věřím, že psi to vše vnímají... Jsou přeci jen na své páníčky celý život naladění... Hodně síly...

    OdpovědětVymazat