Vítězný únor

Dnešní datum asi nelze pominout, zejména když se soudruzi zase vrací k moci, sílí jejich preference a dokonce si veřejně troufají hodnotit věci, o kterých by zrovna oni měli mlčet. Budí to ve mně zvědavost, proč je najednou taková nostalgie po letech minulých, která rozhodně nepatří ke zlatému věku historie.  Vždycky mi trochu víc oči pootevře pobyt na venkově. Ne snad, že by v Praze nebyli příznivci rudého praporu, ale víc se tady rozplynou a ztratí, mnozí z nich jsou navíc třeba mladí rebelové či pozéři z dobře situovaných rodin, který dělá dobře, že potrápí taťku podnikatele svým levicovým extremismem.

Praha je tak trochu svět sám pro sebe. Venkov je většinou pro život daleko drsnější, byť možná pro mnohé půvabnější, ale v tom půvabu nenajdu příznivce doby minulé. Ten najdu v těch drsných podmínkách, které mnohým venkovským lidem ztěžují život, což páni v Praze asi nevidí a pak se diví, že venkov chce něco jiného než Praha. Jen namátkou několik postřehů, které mohou zejména starým lidem komplikovat život. Nejezdí sem autobusy, nejsou obchody, o zdravotní péči nemluvě. Tudíž bez auta jsou namydlení, a to nekomentuji, že zdejší vozovky se v postatě neuklízí, proč také investovat peníze do nějakých vedlejších cest, že?  Důchody jsou minimální, a když si nějaký statečný důchodce chce přivydělat, naše empatická vláda mu to rázem zarazí (viz poslední regulace přijmu penzistům).  Jako by ti lidé byli za své stáří trestání. Připomíná mi to letitý vtip, jaký je rozdíl mezi českým a americkým důchodcem? Žádný, oba si za svoji penzi mohou dovolit cestu do Prahy!

Nemyslím si, že v Praze se důchodcům žije výrazně lépe, ale minimálně lékařskou péči a obchody mají dostupnější. A tak bych mohla pokračovat, možností získat práci, výši příjmů, infrastrukturou, vytápěním domů a dalšími věcmi, které na venkově mají úplně jiné dimenze než v Praze. A tak se nelze divit, že mnozí, kterým minulý režim nijak neublížil, nostalgicky vzpomínají na doby, kdy minimálně obchod a doktor byl v každé střediskové obci. Zejména, když přepočítají svůj bídný důchod, zaplatí léky, uhlí, základní potraviny a na víc jim nezbývá. A pak v televizi sledují, jak se rozhazují státní miliony, jak si někdo sedí v base a pořád mu běží plat, takže v pohodě uživí rodinu a ještě ušetří, zatímco venkovský dělník, který maká od nevidím do nevidím prostě rodinu solidně neuživí, kdyby se na hlavu postavil. A takových případů bych našla desítky. Pravda, moje pravicové srdce pláče, ale levicová duše je plně chápe. Zejména i proto, že mnoho pramení z neznalosti, nikdo z našich mocných nemá potřebu něco vysvětlovat, ale jen arogantně sdělovat. Mnohé pramení z pocitů křivdy, že za celý život poctivé práce se jim teď dostalo opovržení společnosti za to, že jsou staří a v podstatě jim nezbývá nic jiného než živořit.  Mnohé pramení i ze zděšení, že se stát hojí na starých a bezmocných (tady jsem zděšená též!). Mnohé samozřejmě pramení i z idealizace minulosti. A to všechno dohromady soudruhům báječně nahrává. Aby se nám tedy nějaký ten vítězný únor (nebo jiný měsíc) brzy nezopakoval.  V podstatě by nebylo divu. Ale nechci končit pesimisticky, byť to pesimistické asi je. Chci Vás optimisticky pozvat na naše středeční setkání s docentem Jaroslavem Šebkem, s nímž začátky tohoto marastu budeme pečlivě rozpitvávat. Pak tomu snad budeme rozumět víc a to se pak lépe diskutuje a oponuje, když jeden do něčeho víc vidí.......
A to jsme ještě vynechali puč, který odstranil Valdštejna a celou řadu drastických událostí, spojených s dnešním datem. 25.únor je nějaké temné datum!