Klííd...

Velmi často přemýšlím, jak dosáhnout trvalého životního nadhledu. Získat ho není vůbec snadné. Ještě těžší ale je si ho trvale udržet.  On je totiž soustavně atakován mnoha okolními aspekty, které ho ohrožují. Když nejste od přírody flegmatik, musíte na svém klidu a nadhledu permanentně  pracovat. Většinou je to proces plný nových začátků, protože předchozí výbuch emocí vaši snahu o klid a vyrovnanost již po x-té zhatilJ.

 Vlastně největším pomocníkem v získávání nadhledu je čas. Nebo spíš zkušenosti získané věkem. V jisté fázi života totiž nevyhnutelně dospějete k pocitu, že rozčilovat se nemá cenu, neb jediné, co tím získáte, je bušení vlastního srdce a tím mnohem pravděpodobnější náběh na infarkt.  K tomu, aby člověk získal určitý nadhled, nestačí ale jen zestárnout. Naopak, mnozí staříci jsou tak choleričtí, že je radno pohybovat se minimálně z dosahu jejich hole. Alespoň v prostředcích pražské hromadné dopravyJ.  

 Ten hlavní motiv k získání nadhledu je, že člověk musí chtít. Aby chtěl, musí si uvědomit, že dosud mu nadhled chybí. A pak se pokusit o jeho získání. Tedy, jak je dnes velmi módní tvrdit o všem, musí to být v hlavě.  A když je to v hlavě, jde to samo! Své o tom ví úspěšní olympionici, ti, kterým se podařilo zhubnout, uzdravit se nebo překonat jinou, zdánlivě nepřekonatelnou,překážku. 

  Jenže jak to udělat, když to v hlavě nemáte? Existuje návod, jak to do ní dostat? Ráda bych tam dostala již zmiňovaný nadhled a vnitřní vyrovnanost, ale vždycky se najde nějaká prkotina, která mě vytočí, tím pádem mi zřejmě ucpe něco v hlavěJ a je po klidu a vyrovnanosti.

Mimochodem, s věkem je to opravdu lepší, což ovšem neznamená, že boj o trvalé udržení je u konce. Někdy člověk bouchne jako za mlada, jen periodicita už není tak pestrá. Pozvolné snižování výbušnosti skýtá určitou naději, že jednou se ke klidu a trvalému nadhledu opravdu propracuji. Otázkou zůstává, zda to bude ještě v tomto životěJ.