Potmě

   Když jsem v dětství přemýšlela o své tetě, která jako takřka nevidomá žila sama v malém domku, nechápala jsem, jak to, že se tam sama nebojí? A jak se může pohybovat, když nevidí? Jak vaří? Uklízí?  Dětský rozoumek to nemohl pobrat. A ostatně ani můj současný, rádoby dospělýJ, v mnohém nemá jasno. Ne snad v tom, jak to, že se samotný člověk nebojí sám doma, Jale život s nevidomostí si pořád neumím prakticky představit. Pamatuji si, že teta, kdysi vášnivá čtenářka, byla ochuzena (krom jiného) i o možnost se jen tak povalovat s knížkou. Dnes jsou audioknihy, tehdy byl vrcholem techniky chraplající rozhlas Tesla a na pokračování tak maximálně : "Jak se máte, Vondrovi?"
Občas jsem tedy funkci audioknihy plnila já. Ovšem, ač jsem celkem četla ještě před první třídou, koktající školačka asi moc zážitků z četby neposkytneJ. A není to jen četba, samozřejmě. Je to tisíc dalších maličkostí, které běžně vykonáváme, ale poslepu to najednou nejde.  Měla jsem tetu moc ráda a i díky ní mám snahu nevidomým nějak pomáhat.  Kdysi jsem uvažovala  o předvýchově vodících psů, ale jelikož bych zcela jistě každého psa absolutně rozmazlila (Zachariáš je toho živým důkazem), usoudila jsem, že nejsem vhodným objektemJ. Takže to skončilo u finančních příspěvků. Ze stejného důvodu mám slabost pro Světlušku. Letos, respektive včera, jsem si proto nenechala ujít příležitost vyzkoušet si kavárnu PotměJ. A docela síla. Pro mě i kapku deprese, neb představa, že fakt nevidím, je mojí noční můrouL. Ale i absolutně jiná zkušenost, diametrálně odlišné vnímání času, prostoru i lidí kolem sebe.  Do prostoru nás vedl nevidomý pán systémem vláčku. Položíte ruku na rameno, další jí položí vám a jde se. A tma tam byla naprosto černočerná. Naivně jsem si myslela, že se třeba rozkoukám, jako doma v ložnici, když se v noci potácím ven a nerozsvítím si.J Omyl. Ani na špičku nosu nebylo vidět. Pán nás usadil ke stolku a brzy přiběhla servírka. Donesla kávu i džus, jako by se nechumelilo. Já se skoro netrefila do úst a ona nám klidně nabízela i mléko do kávy. To si kolikrát neumím rozdělat ani normálně,J natož v takhle černé tmě,takže jsem s díky odmítla. Ale džusík i konverzace s lidmi kolem byla moc příjemná. Navíc jsem si nemusela hlídat jak se tvářím, nikdo mě neviděl.J
A čas i my všichni kolem jsme se totálně zklidnili a zpomalili.
Když jsme se pak tápavě vypotáceli do denního světla (to byl nápor na oči, všichni jsem mhouřili očka jak koťata), měla jsem pocit,že uplynula tak čtvrthodina. A ona hodina a půl. Prostě jiná časová dimenze.J 
 Krom toho zde zrovna dnes proběhla ukázka práce s vodícími psy (tak jsem zase viděla, jak se to dělá správně a znovu si utvrdila, že toto bohužel neumímJ), takže to byl podvečer plný silných emotivních zážitků. Světlušce ráda posílám nějaké příspěvky, po dnešku je asi ještě navýším. Zkušenost z kavárny mě v tom utvrdila. A zároveň ujistila v tom, že tady jdou peníze na správnou věc. Život potmě totiž vůbec není jednoduchý. Pokud půjdete přes Ovocný trh, vyzkoušejte siJ