Říjen v listopadu

 Tento týden má na svém startu dvě historická data, obě už zmizelá v propadlišti dějin. Pondělní nechvalně známé výročí má naše generace spojené s lampionovými průvody a lehkým chaosem, že se říjen slaví v listopadu. Ale Rusové mají vždycky všechno jinak a tak si i na jejich kalendářové záměny všichni zvykli. Horší to už bylo s důsledky oné revoluceL.
Úterní výročí my už tak fatálně nevnímáme, ale tehdejší lidé by asi byli jiného názoru. Dvouhodinová šarvátka na Bílé hoře nedaleko Prahy nakonec – asi pro obyvatelstvo nečekaně- přerostla až do třicetileté války. Vzhledem k tomu, že třicet let byla tehdy průměrná délka života, měli někteří opravdu veselý životJ Asi podobně, jako my po VŘSR.  Nicméně obě data patří do dušičkového listopadu a mně vždycky v ony dny naskakují. Možná, profesionální deformace. Možná také proto, že řada mých blízkých slaví v tyto dny narozeniny, tudíž tato dvě data poměrně intenzivně reflektuji. Proto všem svým oslavencům blahopřeji a slavit můžeme klidně i s lampionem. Dneska už je všechno jinakJJ

Mám ráda i Zhasněte lampiony....:-)

Perfect days

Perfect days jsem kdysi viděla v divadle Bez zábradlí-opravuji Na zábradlí:-),- a bylo to představení, které se mi nejen líbilo, ale v podstatě mě i nadchlo, což už jsem v divadle dlouho nezažila. Proto jsem si nemohla nechat ujít film, zvlášť, když mě ke zhlédnutí nutilo několik výrazných motivů. Jednak, baví mě filmy Alice Nellis, myslím, že je v nich cit, hloubka, vtip i laskavost, a že si z jejich sledování člověk něco odnese. Dále mě těší herectví obou hlavních představitelek, jak Ivany Chýlkové, tak Zuzany Bydžovské, která hrála v divadelní verzi hlavní roli, zatímco tady byla kamarádka hlavní hrdinkyJ. O obou si myslím, že jsou to paní herečkyJ. No a poměrně zásadní fakt byla skutečnost, že film se promítal v Bio Oko, tudíž jsem ho měla u nosu, a to by byl hřích, takové příležitosti nevyužít. A tak jsem vyrazila. A nelitovala jsem.

Příběh o mateřství, lásce, přátelství, toleranci, nenaplněných tužbách i splněných přáních, vše dokonale namícháno. Samozřejmě, že Ti, co znají divadlo, budou ochuzeni o překvapivost zvratů či o pointu, ale v tomto hereckém koncertu to vůbec nevadí.  Vřele doporučuji.

Wellness

Poměrně módní záležitost wellnes se stala i náplní mého víkendu. Už jsem to potřebovala jako sůl, cítím se v poslední době urvaná jak borůvkaJ

Nešlo o žádný velký lázeňský pobyt či snad exkluzivní mnohahvězdičkový hotel. Naopak, cesta nás zavedla do míst, která jsou osvědčená, a kde jsem již jeden víkendový pobyt zažila. Lázně Mšené. Jsou maličké, útulné, a od Prahy co by kamenem dohodil, tudíž se dalo v pátečním provozu v klidu odjet, a odpoledne již relaxovat v poklidném lázeňském prostředí. Sauna jako horká tečka za poměrně horkýmJ týdnem byla ideálním zakončením pracovního vypětí. V sobotu pak došlo i na nezbytné lázeňské procedury, jako byl třeba bylinný zábal, masáž celého těla či pedikúra, při které si libovala moje zborcená nožní klenbaJ. Ba i na hlavu jsem si nechala sáhnout a poskytnutý zábal by měl mým drsně barveným vlasům poskytnout dojem určité regeneraceJ.

Když nám paní na recepci sdělila, že na vlasy dostaneme býčí žlázy, náš nelíčený údiv ji poněkud zarazil. Na poměrně spontánní ujišťovací dotaz, zda jde opravdu o onu část býčího těla:-), suše zopakovala, že jde o býčí žlázy! 

Nu, další dotazy raději nepadly, ale výsledek byl poměrně zdařilá regenerace. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme se pořád máčely v nějakých koupelích, dnes už doma nikdo nic nepoznal. Celé to bylo vyladěné do čokoládova, takže čokomasáž, čokopeeling, prostě takový mlsací víkend. Krom toho byl naším společníkem nezbytný Bohemia sekt, takže v neděli se nám skoro nechtělo domů. Ale přijela jsem osvěžena a tím pádem wellness akce splnila cíl. Teď mohu spokojeně vstoupit do dalšího týdne, který začíná poměrně akčněJ - VŘSRJJ

Večeře zdarma:-)

Soudě podle televizních i jiných zpráv, měli by důchodci být tak proškoleni, že nějakému podvodníkovi na lep prostě nesednou. Skutečnost ale zdaleka není tak růžová. Poměrně často naslouchám příběhům, kdy staříci vyjeli na nějakou předváděčku, kde jim slíbili zadarmo oběd a pak z nich vytáhli desítky tisíc za nějaké vypelichané, ale údajně zázračné, dekyJ. Na otázku, proč tam jeli, odpovídají sklíčeně, že se chtěli někam podívat, protože jsou pořád doma. A ten mladík, co je přesvědčoval, působil přeci tak mile, skoro jako jejich vnuk. Dodávají a posmrkávají nad zbytečně utracenými úsporami.  Když to vidíte v televizi, udiveně zakroutíte hlavou a myslíte si něco o naivitě. Když to řešíte se svými stařečky doma, je to poněkud jiný level vnímání.

Je zjevné, že důchodci jsou dost nepoučitelní, zvlášť když jsou penzijní izolaci kapku odtrženi od naší drsné reality.

Vysvětlit jim něco není vůbec jednoduché. Nejen ohledně diskuse s neznámými lidmi, ale i třeba kvůli podpisům na nějaké záludné smlouvě, jejíž miniaturní dodatky jsou tak sofistikovaně skryty, že bych se jich kolikrát nevšimla samaL

Znovu jsem si to uvědomila v situaci, kdy jsem přistihla maminku, jak bezelstně vykládá komusi v telefonu, kdy budou doma a kdy zase ne. Měla jsem pocit, že nenuceně rozpráví s nějakou kámoškou. Ve skutečnosti ale odpovídala na záludné dotazy v rámci nějakého průzkumu. Anonymní hlas ji žádal, aby mu zmapovala počet členů v domácnosti, jejich program ba snad i výši jejich úspor. Rozčilila jsem se tak, že jsem zvýšila hlas. Bylo mi doporučeno, ať nedělám učitelku i doma a chvíli se mnou nemluvila ani klika u dveří. Chtěli ode mě vysvětlení, proč jim mluvím do jejich záležitostí, a z kontextu se zdá, že já jim narušuji soukromí. Musela jsem asi vypadat velmi rozzuřeně, když zformulovali podobně obrannou formulkuJ

Napadlo mě, že jsou někdy horší než malé děti. Horší v tom, že uhlídat je, respektive jejich rozhodnutí, je výrazně náročnější. Už jen tím, že batolata nemají podpisové právoJ

Přitom si oba staříci myslí, že oni se oblafnout nedají. Prý si nikdy nic nekoupí. Krom několika maličkostí, které nic nestojíJ, dodávají takřka hrdě. A tak jen trnu, kde třeba co podepsali a pak jim nějaký podnikavec, kteří u nás mají zelenouL, sebere i střechu nad hlavou. A to mají moji drsnou školu, kterou dávkuji i oněm telefonním průzkumníkům, když na mě náhodou narazí. Ti se asi diví, když po empaticky laskavém rozhovoru s mojí maminkou nedopatřením telefonují se mnouJ. Hovor je ukončen během několika vteřin, operátor je zaskočen a já rozčilená.

Ale většinou si tak týden nikdo nic nedovolí. Ale trh je trh a tak brzy zkouší znovu a zas dokážou důchodce uchlácholit a ukecat. A tak je třeba přistoupit ke staré osvědčené pravdě, že opakování je matka moudrosti, a proškolovat pořád dokola. Protože lidé jsou ve stáru snad nějak víc důvěřiví a poměrně snadno sednou nějakému prevítovi na lep. A že prevítům u nás pšenka doopravdy kvete, je všeobecně známo. A tak i v penzijním věku, se učít, se učít, se učítJ

Diktatura proletariátu

Soudruzi kdysi chtěli nastolit diktaturu proletariátu, tedy dělnické třídy. Nejsem si jistá, jak moc se jim to podařilo, diktovali nám tady tehdy úplně jiní lidé, než šikovní řemeslníci či pracovití dělníci (to spojení skoro připomíná oxymóronJ). Skutečnou diktaturu dokázal nastolit až současný systém. Nevím, jestli to dokážu napsat tak, jak to cítím a rozhodně nechci, aby to pro někoho vyznělo urážlivě. Jen mě napadá, jak je v naší společnosti ceněna ta a ta práce, o vzdělání ani nemluvím, protože to už u nás nemá žádnou cenu. Dnes a denně nás o tom přesvědčují naši politici, všudypřítomná reklama i finanční movitost lidí, kteří se s bídou umí podepsat.  Jistě, vysoká škola vám automaticky nezajistí schopnosti a možnosti, ovšem když už se jednou u nás někdo rozhodne zasvětit život vzdělání, je to v podstatě ekonomické harakiri. Srovnávám s řemeslníky, kteří vám přijdou něco opravit. Mluvím samozřejmě o té situaci, když máte mimořádnou kliku, a narazíte na ty, co přijedou včas a svoji práci odvedou.

Naposledy byl u nás instalatér, asi půl hodiny, a účtoval si patnáct set korun!!! Musím přiznat, že mě poněkud zaskočil, tudíž jsem se jala prostudovat finanční položky, protože fakturu mi spořádaně vystavil. Zaujala mě třeba částka čtyři sta jízdné. Co to jako má být, ptám se, jelikož si záměrně objednávám firmy z Prahy 7.  Pokrčil rameny, to prý je pevně daná částka.  Další pětikilo bylo za půl hodiny práce a zbytek materiál. Nakonec jsem částku vysolila, co mi také zbývalo, a přitom jsem přemýšlela, čím ke mně asi jel. Předražená MHD to asi nebude, a autem tolik nezaplatím, ani když pojedu přes celou Prahu. Takže jsem dospěla k názoru, že jediné možné vysvětlení je, že přijel taxíkem. A cena za půl hodiny práce mě také zaujala, za hodinu výuky naší mladé generace ji rozhodně nemám.  Tudíž se ptám, kde se stala chyba? Jak je to v té naší společnosti nastavené? Anebo soudruzi konečně dosáhli svého a nastává diktatura proletariátu? Asi L

Ben Cristovao

VIP opravdu táhnouJ. Nám, co jejich mediální život nesledujeme, občas jejich popularita přinese nečekaně překvapivé okamžiky. Znovu jsem si to připomněla dnes, když malé treperendy přišly sondovat, jestli jsem opravdu učila Bena Cristovaa. Moje přikývnutí v nich probudilo frenetické pištění. Poněkud zaskočená jsem dodala, že jsem byla jeho třídní a dovedla ho k maturitě. Tím jsem některým jeho fanynkám doslova vyrazila dech. Dusíce se tím zjištěním dospěly k závěru, že se teď mohu chlubit tím, že mají stejnou třídní jako měl BenJ. Udiveně jsem kulila oči a pro jistotu se ani nesvěřila, že tím pádem vlastním několik fotografií, kde Ben jako náš student samozřejmě vystupuje. Zřejmě bych se dožila nějakého návalu do prostor našeho miniaturního kabinetu, kde by se dožadovaly pohledu do mých maturitních alb. Pak mi došlo, že zatímco pro mě je Ben pořád to dítě, respektive student, který opisoval při písemkách z dějepisuJ, pro ně je to už trochu jiná kávaJ Starší úspěšný muž, který právě děsně letí. A tak jim asi nějaké ty fotky přinesu, ať mají radostJ Budu pro ně taková zprostředkovatelka mediálního pozlátka, protože na to opravdu letí. Potvrdila mi to i další dnešní  příhodičkaJ Snažím se je připravit na besedu s Jiřím Stránským. Snaží se, byť pro některé byla tato persona dosud utajena. Přesto naše společné snažení bylo uzavřeno jedním vysloveným přáním: „Paní učitelko, příště byste ale mohla pozvat třeba Lucii Bílou, na tu bychom se nemuseli tolik učitJ“

Byl to takový veselý VIP denJ

                                                              Pradávné školní výlety:-)

Zimní obutí

Nemám na mysli, bohužel, luxusní zimní botičky, o kterých by se mi psalo mnohem lépe, ale  zimní kola. Konečně jsem slavnostně přezula do povinných zimních pneumatik, jak přikazuje náš nový kočkopes, čili zákon o zimním obutí auta. Spořádaně jsem se objednala již v půli října, ovšem k akci došlo až na poslední chvíli. Několikrát na mě zapomněli, takže jsem se musela připomínat, přehazovat veškerý svůj program a pořád dokola poslouchat, jak mají teď hodně práce, protože všichni chtějí přezout. A na to já odpovídám, že je mi to fuk! Mám snad kvůli tomu přezouvat už v srpnu, aby to páni řemeslnici stihli? Co je to za další český návyk, samozřejmě podporovaný médii, že teď najednou všichni chtějí přezout. A kdy to jako mají chtít? Servisy, že jedou naplno. A co jako? Mě, jako zákazníka to nezajímá, nehledě na to, že někteří zaměstnanci jedou naplno pořád. Dvakrát do roka mají v servisech trochu více práce, vědí to dopředu, tak si to mají zorganizovat. Nehledě na to, že samozřejmě hbitě podražili, takže rozhodně nedělají za minimální mzdu. Jsem tím přístupem rozladěná, už jen proto, že se to všechno vrací do předlistopadové doby. Je to jen o kamarádíčkování, o tom, kde máte nějakého známého či protekci. A když chcete normální seriózní služby za normální peníze, nedostanete je. Jelikož mám, bohužel, s dělnickou třídou a řemeslníky v poslední době příliš podobných zkušeností, ještě mám několik rozhořčených článků v zásobě. Zimním obutím to jen začalo:-(