Osmdesát let od vyvraždění a vypálení Lidic. Jsou pro mne vždy takovým lidským měřítkem heydrichiády. Souzním a souhlasím s odstraněním Heydricha, obdivuji parašutisty ( však jsem o nich napsala několik knih), ale vždycky si tak říkám, co bych asi dělala, kdybych v té době bydlela v Lidicích? Nebo v Ležácích?
Jak by mi asi bylo na duši. Třeba jako mladé holce, v klidu si někde žiju na vsi, pravda, je válka, protektorát, ale je mi sotva dvacet, nic neřeším, do ničeho se nezaplétám. A randím s tím krásným klukem od sousedů. A pak, z ničeho nic, je ten můj kluk zastřelenej u Horáků a já mířím do koncentráku?
Nebo jsem máma, spokojené manželství, snažíme se i v drsné době vychovávat naše děti. A najednou, můj milovaný muž zastřelenej u Horák a já mířím do koncentráku. Co je s našima dětma nevím, v kladenské sokolovně mi je prostě odebrali...
A tak bych mohla pokračovat.
Film Lidice, který jsem jednou viděla, víckrát sledovat nemohu. Paradoxně mě tam v tom filmu ještě navíc přibylo trauma ze zabitých zvířat, pes uvázaný u hořící boudy také nic moc zážitek.
A tak na ty lidi tento den vždycky myslím. Jak by asi žili dál? Jak by žili, kdyby nebylo atentátu? Jak ty velké dějiny často drsně zasahují do těch našich, osobních.. A jak se někdy věci dějí bez vašeho přičinění...
A do toho ještě čtu příběh od Karin Lednické Životice, takže ponurý obraz válečných dní je dokonán. O Životicích jindy, o Lidicích dnes s úctou a pietou.
Navzdory tomu, že v historické obci už delší dobu vře spor o udavačku z Lidic. Ale i o tom jindy, ač je to navýsost zajímavý a dramatický příběh.
Dnešek má být vyhrazen pietě a tako to i cítím. Je to přesně osmdesát let od okamžiku, kdy byly vyvražděny a vypáleny Lidice.
Žádné komentáře:
Okomentovat