To se nedá srovnávat

   „Musíte na ně být hodní, aby nebyli ve stresu,“ 

hřímala ředitelka před koncem školního roku. Hlas nenápadně zesilovala, kdykoliv měla pocit, že by si, nedej bože, některý z rodičů mohl stěžovat na náročnost studia a špatné známky svého potomka.

Učitelskou snahu o objektivní hodnocení půlroční práce považovala za nepatřičnou, protože sama vyznávala cestu nejmenšího odporu.

  Když se jednou opakovaně pohoršovala nad tím, že chemikář nemá v bakalářích samé jedničky, poznamenal kdosi odvážný ze sboru, že: „Ne každý je nadaný na chemii a dávat jedničky jen za účast nemá úplně výchovně vzdělávací efekt. Je to jako chodit do práce a nicnedělat za stejné peníze jako ti, co se mohou přetrhnout. ..“

Ředitelce se to srovnání nějak nelíbilo.

 „To nelze srovnávat,“ konstatovala odměřeně. Používala tuto mantru při debatách se vzpurným sborem dost často.

  Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji vyjádřit stav současného školství:

Je to příliš náročné? Nechtějte to po nich. Stěžují si rodiče? Vyhovte jim. Máte nějaký názor? Nechte si ho pro sebe…

    S neustálým snižováním nároků mám opravdu určité problémy. Nějak to nevidím jako progres. Není to ale ortodoxní. Umím akceptovat požadavky, které mají hlavu a patu.

Ve skutečnosti dávno netrvám na kvantech faktografie, ale pořád jsem přesvědčena, že něco v hlavě být musí. Nelze všechno vybádat či najít na netu. Ostatně, copak je možné o něčem vést diskusi, když si základní fakta musím před každým argumentem gůglit?

 Jenže pak se stane, že zjistíte, že stěžejní pro vaše nadřízené je mediální obraz. Jakože co není na síti, neexistuje.

 Nebo hlavní meta je, aby si nikdo nestěžoval na náročnost, neřku-li obtížnost.

Jako by student, který musí intenzivně pracovat, kazil dobrou image školy. Trendem jsou samá pozitiva, nejlépe všem, a ještě lépe zadarmo.

Podle argumentů některých jedinců se máme snažit hlavně pro sociální sítě. Zejména, když máme potřebné množství followerů.

Jenže nesmíte být moc autentičtí. To zas tolik neletí. Pro like je nutné být v ideálním světle, milý, neřku-li roztomilý, nekonfliktní, bez požadavků…

Takže zase od začátku.

Jakmile to nejde, opusťte to. Aby si náhodou někdo nestěžoval. Pokud se, nedej bože, tací i najdou, posypte si veřejně hlavu popelem, popřete svou dosavadní práci a takřka na kolenou slibte, že teď už bude všechno jen zalité sluncem. Dobré a bez problémů.

   Nepamatuji se přesně, kdy jsem tento rozpínající se jev ve školství prvně zaznamenala. Myslím, že tehdy ještě nešlo o to, zda má kritik pravdu či nemá, ale hrálo se na zábavnost. Aby hlavně děti všechno bavilo, aby to bylo jen a jen zábavné.

Postupem času se celá zábavnost přesunula do kategorie nenáročnosti.

Popravdě řečeno, není to vůbec optimistické. Ba řekla bych, že k radostným vyhlídkám má velmi daleko. Zvlášť, pokud stavíte na ryzím populismu. Všeobecně se totiž předpokládá, že rozhodnout se pro podbízivost nese určité ovoce. A málokdo to má nastavené tak, že chápe, že tohle je cesta do pekel. A ta odjakživa bývá dlážděná dobrými úmysly.

Ne všichni to tak mají.  Samozřejmě. Ale cílem textu je poukázat na anomálie. Ale ve finále bych skoro řekla, že jde o absolutní mainstream. Když se do něj pořádně zahledíte, objevíte výše popsané mechanismy. Hlavně nic moc nechtít, nechat bádat a nedopustit, aby si děti něco pamatovaly.

To by je uvrhlo do stresu a tomu přeci chceme zabránit.

Zmiňovaná ředitelka na podobné argumenty vždycky podotkne, že „To se přeci nedá srovnávat.“  

A když jste opravdu příliš urputní, oznámí, že si vyhrazuje právo na některé dotazy neodpovídat. Protože co kdyby náhodou musela přiznat, že všechno prostě vygůglit nejde? Nebo že její srovnání pokulhávají?