Možná se pletu, ale zdá se mi, že školství je zaplaveno tolika floskulemi o bohatýrské minulosti, že lze směle mluvit o jakési pomatené ovlivnitelné kolektivní paměti. Lidé, co prošli vzdělávacím systémem druhé poloviny dvacátého století, mnohdy zaníceně a přesvědčivě vyprávějí, jak je učitelé bili, že rákoska byla takřka běžnou součástí výchovy.
Stejně jako bludný názor z opačného názorového spektra,
že tehdy bylo vzdělávání ještě kvalitní, na úrovni, zatímco nyní určitě není…
A tak bych mohla v rozkrývání vzpomínkových bludů
pokračovat.
Lze jen suše konstatovat, že většinově nikdo nikoho rákoskou
nemlátil a fyzické násilí ve školách bylo problematizováno a medializováno stejně
jako dnes. Možná s tím rozdílem, že tehdy se tomu říkalo buržoazní
přežitek.
Dnes nevím, asi nekorektní výchova. Či selhání jedince…
Kvalita vzdělávání
se odvíjela od ideologického podtextu, takže co si budeme o jeho úrovni
vyprávět?
Ovšem žádná hitparáda to není ani dnes, pod genderovým a
korektním bičem.
Takže je to vlastně vždycky od jedince, náhody či nečekaně
kvalitního setkání zvídavého žáka
a výborného učitele. Prostě osudová shoda. A ty nenastávají
denně, to je jasné.
Denně ovšem musíme do školy a tam se setkáváme s jedinci
různých typů. Taková kantorská typologie bývá většinou veřejnosti dost jasná,
oblíbený neoblíbený.
Jenže je třeba přidat ještě další stupně na kvalifikačním
měřítku hodnocení. Dobrý, špatný, naučí, nenaučí, má autoritu, nemá charisma,
umí obor nebo vaří z vody, umí učit nebo je dokonalý odborník, co omylem
zabloudil před tabuli…?
Není vůbec jednoduché
to definovat, snad i proto se od revolučních časů nepovedlo zavést ve školách
systém atestací, který by aktivní učitele posouval dál a motivoval.
Nikdo se totiž neumí shodnout na měřítku.
Ostatně, i učitelské soutěže jsou diametrálně rozdílné, jedna
skupina favorizuje Zlatého Amose, další fandí Global Teacher Prize. A mnozí
další si myslí, že soutěžení do škol prostě nepatří….
Mě dnes k rozboru
zaujaly dvě skupiny, které jsem poznala během své letité kariéry. A totiž ti,
co umí o škole mluvit, a ti, co umí učit. Zjednodušeně, teoretici a praktici.
Potkala jsem několik učitelů, kteří měli v rukávu všechny
nejnovější trendy, uměli o nich mluvit
a často to z jejich řeči vypadalo, že je i prakticky
užívají.
Ti druzí prostě nějak učili, to jste od nich většinou
neslyšeli. Ale nepřicházeli od nich ani stížnosti, vždycky si s dětmi nějak
poradili, rozuměli jim.
Když jsem ale časem
nahlédla pod pokličku těm krasomluvám, často to bylo tak, že skutek utek.
Jejich praktické hodiny byly nudné, bez jiskry, zahlceny něčím, co děti ani
neuměly pojmout. Ale když o tom hovořili, vypadalo to, že jste narazili na
geniálního kantora. A jelikož slovo vede, dost dlouho trvá, než přijdete na to,
že ne vždycky je to tak, jak se to tváří. A že šedivá je teorie, ale zelený
strom života. Ti lidé, co o sobě a své geniální práci uměli takto mluvit,
většinou byli v praxi bídní učitelé. Měli by být teoretici, někde na
Ministerstvu. A mnozí tam také zamířili. Ale ti, co zůstali v praxi, ve
finále vždycky nadělali víc škody než užitku. Nebyli praktici. Běžný školní
život neuměli. Uměli o něm jen mluvit.
Někdy mám poněkud skeptický pocit, že dnešek víc přeje těmto
lidem, jako že slibem nezarmoutíš
a okecat se dá všechno,
ale nechci být pesimista, tak jen prostě konstatuji, jaké dvě skupiny učitelů
vídám ve sborovnách.
A sama stoprocentně fandím
těm praktikům.
Jen se trošku bojím, aby je sofistikované populistické mluvení
o módních trendech ve školství nezahnalo kamsi mimo obor.
Jak znám současné populární vlny, určitě se s nimi veze
nějaká tsunami, která dovede z povrchu zemského smést vše, bez ohledu na
jeho kvalitu.
Třeba se ale klimatologové mýlí a není každá vlna tsunami
smrtící...
Obrázek z FB 
Žádné komentáře:
Okomentovat