Lékařská empatie

 Když jsem kdysi před deseti, možná patnácti lety, zažila situaci u lékaře, kdy on suše konstatoval, že je to věkem, vnímala jsem to sice s údivem, ale byla to pro mě hlavně rádoby vtipná historka k vyprávění.

Nějak mě tehdy trápilo koleno, vypravila jsem se tedy k lékaři. Ten tehdy ani nevstal od stolu, suše konstatoval, že to je s přibývajícím věkem logické, a ať si to mažu a zvyknu si na to.

Byla jsem tehdy tak konsternovaná, že jsem se nezmohla ani na konstatování, že snad ještě nejsem tak stará?

Odkulhala jsem domů, časem bolest rozchodila a začala být víc vnímavá na reakce doktorů. A zjistila jsem, že rozhodně nejsem sama. A že opravdu s přibývajícím věkem lékařská empatie rapidně klesá, až to od určitého věku úplně vypadá, že vás ani léčit nechtějí. Minimálně jejich chování a empatie tomu napovídá. Někdy se dokonce proslýchá, že se u nás opravdu léčí podle rodného čísla…

 Jistě, nejsou takoví všichni, ale patrně tento přístup převažuje. Někteří lidé ani ze strachu k doktorovi nechodí, jedna paní mi vyprávěla, že ten pohrdavý tón ve větě: „Co chcete paní, ve vašem věku…:“, nebyla schopna vstřebat a k lékaři raději přestala chodit. Stejně jí nepomohl, tak se vrhla na nějakou samoléčbu.

  Obecně je v naší medicíně viditelný nedostatek empatie.

Jistě, pro pana doktora jste dnes již x tou podobnou diagnózou, je to pro něj rutina. Ale každý pacient přichází sám se sebou, pro něj je to novum, zásadní zlom či stres, je mu jedno, že doktor má za sebou deset dalších. To ovšem mnozí naši lékaři neumí. Často na vás hledí jako na obtěžující element, dávají najevo svou nadřazenost a moc. Setkávám se s tím už roky, takže to není jen výsada pozdního stáří.

   Ovšem žádná mladice už také nejsem, proto to asi také vnímám mnohem citlivěji. Jistě, zatím mám energii a umím se bránit. Říct si své a s arogantním panem doktorem či lékařkou se slovně utkat. Ale i tady platí, že musím být v kondici a mít sílu a energii. Když jsem onehdy trpěla na Bulovce se zánětem zvukovodu, neřekla jsem ani popel, navzdory tomu, že se mnou jednali jako s kusem hadru.

Ale většinou ještě dokážu za svá práva bojovat, byť je to zrovna v lékařských zařízeních hodně tristní. Tam by určitá empatie a vlídnost měla být pravidlem.

Není.

 A když mi stará babička vykládá, jak na ní ten mladý doktor byl příkrý (ona je ještě navíc slušná), ani ji neprohlédl, napsal jí nějaké předražené léky, které navíc kontraindikovaly, jak posléze zjistil její syn, je mi z toho smutno.

 Ale už mě to nepřekvapuje. Jsem trénovaná a bojím se doby, kdy mi dojde síla a energie, nebo kdy nemoc bude silnější než já. A pro náš zdravotní systém budu ve věku, kdy už se prostě neléčí, protože co chcete paní, ve vašem věku??

Myslím, že empatie by se měla povinně vyučovat na lékařských fakultách. Nechci nikterak zpochybňovat těžkou lékařskou práci, mám k nim obdiv a úctu. Ale fakt, že mnozí se čím dál víc chovají jako bohové v bílých pláštích, sice odborně na výši / někteří/ ale bez empatie, vlídnosti a soucitu, je obraz čím dál tím častější. A že se často v ordinaci, kam já třeba opravdu chodím, až když není zbytí, cítím jako obtížný hmyz, je bohužel moje vlastní zkušenost, takže žádná jepapoL

Zajímalo by mě, zda máte své vlastní zkušeností z čekáren a ordinací?