Pražská zoo se nikdy neomrzí. Chodíme tam rádi a často. A to navzdory tomu, že čím dál víc pochybuji o tom, zda je to pro zvířata vhodné prostředí. Nejsem asi založením fanatický bijec za všemožná práva, ale třeba ledního medvěda je mi tu strašně líto, pořád chodí dokola, v malém prostoru. Tygři a lvi také. Velcí ptáci bez možnosti rozletu...A i když se zoo strašně mění, nabízí zvířatům víc a víc prostoru, pořád to musí být pro ně nuda. Takoví sloni třeba? Snad želvám tu může být dobře, i když ani tím si nejsem jistá. Ale i tak sem rádi chodíme. Na procházku, poučit se. Prožít den jinak. Tak tomu bylo i nyní, když jsme před koncem roku vyrazili s dětmi na dopolední tour kolem klecí. Konečně jsme viděli tasmánského čerta:-). Luskoun chrněl, v pozici roztomilého klubíčka. Sloní děti vyrostly, už to dávnou nejsou malá slůňata. Ale mláďat tu bylo plno. Je čas rození. Malé surikaty byly až dojemné, jak běhaly za maminkou ve snaze se trochu najíst. A byly šíleně zvědavé na Tobiáše, vždycky přiběhly ke sklu a zvědavě ho pozorovaly. On se jich asi spíš bál, ale bavilo ho to taky. Chodili jsme díky pejskovi vlastně jen po venku, taková prochajda v horkém červnovém dni. Orangutani neutekli, jako onehdá. Gorily jsme neviděli. Nejkrásnější byli asi tučnáci, jako vždy. Užili jsme si to. Tobiáš jakbysmet. A nejvíc nadšení byli studenti, kteří nemuseli do školy, ale mohli se procházet po zologajdě. Ale i oni cítili, že ten lední medvěd, kupříkladu, to má těžký...
Žádné komentáře:
Okomentovat