„Mám otevřenou mysl,“ hlásá jedna učitelka, když chce zdůraznit, jak moc je dobrá a jak šíleně ji děti obdivují.
Není určitě jediná, kdo dá na
líbivou politiku. Jiní říkají: „ Jsem s dětmi kamarád.“ Nebo: „Nabídl jsem
jim tykání.“
Jednou jsem se zkusila dobrat detailů. Proniknout
takříkajíc k jádru pudla. Jala jsem se zkoumat křehkou duši pedagogovu…
Lze říci, že šlo o vzrušující empirii.
Povahových typů ve sborovně jsem objevila vskutku širokou škálu. Jelikož fokus
průzkumu byl jasně dán, velmi rychle jsem objevila řadu respondentních
exemplářů. Ovšem rozsah této zcela nefilozofické gnose mě samotnou docela
zaskočil.
Když na první dobrou docela zajímavý učitel středního věku opakovaně
všem vykládal, jak moc je unavený z toho, co všechno pro školu dělá,
napadlo mě konfrontovat jeho seznam stížností s hodnocením jeho studentů.
„Je skvělý,“ zahájily děti oslavnou
tirádu. Zajíkavě se pokusily na mě přenést své nadšení z učitelovy práce. Udělalo to na mě dojem. Jenže děti bezelstně
pokračovaly ve výčtu kladných vlastností: „ nic nemusíme, všechno nám omluví,
dává nám jedničky za nic…“
„Jak za nic?“ poctivě jsem se
snažila tomu porozumět. „No přeci motivační,“ vysvětlil mi třídní znalec
moderní terminologie.
Hledat něco víc v míře jeho
obliby nebylo, vzhledem k popularitě, které se těšil i díky populistické
anketě Zlatý Amos, vůbec reálné. A vlastně ani žádoucí.
Mně osobně avšak kantoři,
přikládající fatální důležitost své popularitě a oblíbenosti, většinou nijak
zásadně nepřesvědčili.
Nechce se mi totiž věřit, že by dětem do života něco dala sladkobolná
líbivá politika. Jistě, v daný okamžik se jim to líbí. Nemusí nic dělat.
Ostatně, sama dobře pamatuji na svoje středoškolské hodiny angličtiny, které
dirigovala podobná učitelka. Nic jsme nedělali. Povídali jsme si, četli Vejce a
já a na konci čtvrtletí napsali jednu ohlášenou písemku ze slovní zásoby.
Všichni jsme měli jedničku, angličtinu milovali a posmívali se béčku, že oni se
musí šprtat, pořád něco číst a o něčem diskutovat, světe div se, anglicky. Nu, pak skončila škola, začal život a
probudil se rozum, který s údivem zjistil, že teď se tu angličtinu musíme
složitě a drsně doučovat, zatímco béčko, které drtila ta nepopulární úča, to už
dávno umí. Asi i proto mám k těm sladkobolným populistickým učitelům s otevřenou
myslí (nemám vůbec nic proti přirozeně otevřené mysli, ale nutí mě to parafrázovat
onen sebeadorační výkřik, protože ten celou tu úvahu odstartoval).
V pedagogické
práci dám víc na systematičnost. Mám s ní sice sama trochu potíž, protože
typicky systematický člověk zcela určitě nejsem. Ale kdybych navzdory své
nesoutěživosti někdy chtěla soutěžit o nějaký učitelský titul, pak určitě ne o
titul oblíbený učitel. To je podle mě největší mor sboroven. Snaha být
oblíbený.
Chtěla bych hrát vabank o titul
dobrý učitel. S podvariantami inspirativní, zásadový, či kreativní. Ba i
inovativní se mi líbí. Jen ne oblíbený. Přitom právě na této snaze učitelé
nejvíce ujíždějí.
Samozřejmě chápu, že je to celé trochu nefér.
Jestliže někdo dává skrze svoji práci v plen taky svoji osobnost, případně
i pochybný charakter, měl by mít naději na nějakou formu zpětné vazby.
Většinou si to oni jedinci
představují tak, že se jim dostane nehynoucí lásky a obdivu od jejich dětí a
samozřejmě rodičů, kteří dokáží ocenit, že jejich potomek si ve škole může dělat,
co chce a ještě k tomu nosí domů samé pochvaly či jedničky - ty ale v době
slovních pochval nejsou moc trendy, většinou totiž známkování slouží k označení
zastaralosti daného kantora, který pořád trapně používá číselné hodnocení, a to
pro adepta na nejoblíbenějšího pedagoga, či moderněji řečeno průvodce
vzděláním, rozhodně není žádoucí.
Aby dítě bylo ve škole šťastné, to
je dost silný argument, který takřka nelze ničím přebít. Ale aby z toho ve
finále nevznikla soutěž o blahoslavené chudé duchem….
Pravda, zní to asi dost sarkasticky. Ke
zvýšení obliby školního prostředí takové úvahy asi nepomohou, spíš naopak. Z tohoto
mediálně zjednodušeného hlediska je určitě lepší, když je škola plná oblíbených
učitelů s otevřenou myslí v čele s tím nejoblíbenějším Amosem. A
není vyloučeno, že některé školy k tomu cíleně míří. Vyberete si školu,
většinou s krycím názvem alternativní, kde budete šťastní a spokojení.
Povedou vás samí oblíbení učitelé. Až sem to zní naprosto ideálně. Malý zádrhel
by mohl vzniknout v okamžiku konfrontace kupříkladu s pracovním trhem.
Třeba by se nějaký nevychovaný personalista mohl podivit, jak to, že nic nevím,
navzdory tomu, že se prezentují samými výbornými pochvalami (o jedničkách už
ani nemluvím, aby to vůbec někdo četl). Co s takovým adeptem?
A to by pak bylo zajímavé porovnání,
stejně jako kdysi u nás, s těmi, co měli angličtinu v béčku. Rozhodně
po nich sáhli s větším zájmem než po nás. A přitom my měli tak
bezstarostné a šťastné hodiny…!
Otázek samozřejmě vyvstává mnohem
víc. Když totiž začnu rozebírat pedagogické sbory tak říkajíc na molekuly a
začnu hledat osobnosti, které dětem na cestu do života daly něco víc než jen
pár okamžiků bezelstného nic nedělání, musím neochotně konstatovat, že jsou to
většinou postrachy školních tříd, přísní didaktici a zásadoví jedinci. Co si s dětmi
netykají a není jejich cílem být s osmáky kamarád, ale něco je naučit.
Aby bylo jasno. Nejde mi o pokus
zvrátit pozitivní trendy ve školství ani nevolám po rákosce či klečení v koutě
pod obrazem císaře pána- tedy pana prezidenta. Spíš to mělo být zamyšlení v duchu
starého pořekadla (ostatně, ta se teď stávají takovým strašákem příjímacích
zkoušek, že bych se asi měla bát na ně odkazovat), ale odvážně, tedy pořekadla,
že s vaničkou vylíváme i dítě. Tedy přesněji, ve snaze zbavit děti stresu
je zbavujeme i možnosti něco si vybojovat, něčeho docílit vlastní snahou a
pílí.
Popravdě řečeno, když opět zapátrám
ve své paměti, ze školních let mi utkvěly v paměti víc osobnosti, které po
nás něco chtěly, kde jsme si svůj prostor museli vybojovat a prosadit. Ti, co
nám no nabízeli zadarmo (a jistě tací byli i tehdá), nám sice nabídli chvíle
šťastného nic nedělání, okamžiky, kdy jsme si mohli dělat, co nás napadlo, ale
z paměti vyšuměli. Protože pro život nám nic nedali.
Přesto musím znovu zdůraznit, že
nejsem zastáncem rákosky a už vůbec ne toho, aby děti chodily do školy s bolavým
břichem a obavami z toho, co dnes zase bude. Ale stejně tak nejsem fanda, ba skoro to
nesnáším, ten boj o to, být nejoblíbenější.
A ti, co to uvozují větou, že oni
jediní mají otevřenou mysli, mi ve své podstatě vlastně přijdou jako velcí
lůzři. Protože jim vlastně nic jiného ani nezbývá, než se vlísávat dětem do
přízně tím, že se jim budou podbízet. A to je cesta do pekel. Jen to na první
dobrou hezky vypadá, ostatně, jako každá čertovina…..
A s čertem, nebo přímo s ďáblem,
je určitě propojeno i ono klasické odvěké učitelské dilema: oblíbený nebo
zásadový?
Žádné komentáře:
Okomentovat