Svatobořické děti

Dnešek byl dnem velmi emotivním. Vyrazili jsme na setkání s bývalými svatobořickými dětmi. Tedy s dětmi nepřátel říše. Tedy s těmi, kterým nacistický systém zavraždil rodiče. 

A vlastně chtěl zavraždit i je. Nestihl to, díky bohu. Ale dětství jim ukradl. Stejně jako rodinu. Napsala jsem o nich knihu. Kvůli lockdownu nevyšla v knižní podobě ( pořád doufám, že zatím), ale vyšla jako audiokniha. Báječně načtená paní Danou Černou. Svatobořické děti, tedy ty, které ještě žijí, ji slyšely. 

Přijaly ji. Mají samozřejmě připomínky, že některé věci byly jinak. 

Byly, musely být. Nejde  rekonstrukci, ale o volně vyprávěný příběh. Kompilaci. Aby se na jejich osud nezapomnělo. Aby i dnešní děti věděly, jaké také může být dětství. 

Šlo dneska i tak trochu o promo, když už se rozvolňuje a může se i nakupovat. Ale hlavně šlo o setkání. Hluboké a lidské. 

Paní, která byla předobrazem mé hlavní hrdinky, má letos 95 let. Vypadá báječně. Vypráví. A vy to vidíte jako film, doslova vám to běží před očima. Spolu s ní děvčátka, o která se tehdy starala. 

Dnes je jim 82 let. 

Nyní pomáhají ony jí. 

Kruh se uzavírá. V domově pro seniory ve Střešovicích. Kde se tedy o onu dámu moc hezky starají. 

Mladší dámy ji tady navštěvují. 

Dnes jsem tedy mohla i já. A z jejich povídání by klidně mohla být další kniha. A možná i bude. Uvidíme. 

Trochu mě tedy sebral ten věk, jako když vidíte, jak někdo chce a už nemůže. Když zůstává mladý duch, ale tělo už je jinde. Asi tím, že to mám na dohled, mě to uvádí do deprese. I to, že tahle doba vlastně vážně není pro starý. 

Ale zase ta jejich vitalita, moudrost i radost ze života, tak mě vrátila zpátky. A jsem moc ráda, že jsem je poznala. A že ta kniha o jejich ukradeném dětství vyšla a existuje.  

A moc mě těší dnešní setkání. Dojalo mě. A vážím si ho.