Jako dítě jsem Čapka vnímala jako starého pána, a vlastně to není zas tak docela dávno, co mi docvaklo že on umřel velmi mlád! Ani padesátky nedožil. Ale co toho stihl napsat? Obdivuhodné. Okolnosti jeho smrti jsou velmi smutné, píše se, že ho před osmdesáti lety lůza dohnala k smrti. Jistě na tom měl ten zběsilý a nenávistný dav svůj podíl (jejich potomci se dnes realizují v anonymních diskusích na internetu), ale on byl již oslabený a nemocný, nemohl vzdorovat. Protože zlu se musí vzdorovat, dokud ale máte sílu. On už ji neměl. A tak ve vánočním čase před osmdesáti lety odešel.
Přišlo mi to i smutně symbolické s událostmi v Indonésii. Soptí tam a ve velkém zabíjí sopka Krakatoa. Čapkův Krakatit si nese název podle ní, respektive podle její předchůdkyně stejného jména. Jako by se všechno opravdu dělo v nějakém opakujícím se záhadném kruhu.
A tak si dnes připomeňme Karla Čapka, každému, co jemu blízké je. Na své si přijdou pejskaři, zahrádkáři, cestovatelé, fotografové, hudebníci, muzikologové, novináři, dramatici, vědci, historici, utopisté, pacifisté, ateisté...
Žádné komentáře:
Okomentovat