Zipování

Že pohyb na našich dálnicích, silnicích či jiných komunikacích je dost výrazný adrenalin, je všeobecně známo. Bezkonkurenčně samozřejmě vede D1, která dokonale imituje peklo.  Nedávno jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, a přestože jsem měla štěstí, že jsme projeli, nestačila jsem se divit. Tankodrom hadr. A k tomu ty uzavírky, zúžení, opravy, tedy vyšší rychlost prostě nevyvinete, ani když to takříkajíc jede. No, lituji ty řidiče, co tuto rádoby dálnici musí využívat denně. Nechci ale kritizovat D1, to je ostatně jako nošení dříví do lesa, tedy věc naprosto zbytečná, to už lepší prostě nebude. Mě na našich „dálnicích“ zaujal jiný jev, a tím je ono nechvalně proslulé zipování. Mnohdy se píše, že to Češi neumějí.

Přesnější asi bude termín, že to nechtějí umět. Mnohdy je t o hlavně o tom, že každý chce co nejvíc dopředu, tedy ne, že neumí, je to spíš arogance a bezohlednost. Nějaké pravidlo ho prostě nezajímá. Takže naši řidiči umí zipovat, jen to nechtějí používat. Možná proto, že naše dálnice simulují peklo a tak se většina přítomných chová, jako by jim hořelo pod kotlem.

Ne všichni to tak mají. Ale na některých místech naší silniční sítě je to takřka každodenní jev. Když tudy jedu, vždycky zírám.  Pak si připomenu, že to lze považovat za typicky české nebo alespoň typicky současné, a pozoruji ještě bedlivěji. Zajímá mě, jaké typy řidičů a aut se derou dopředu bez ohledu na princip zipování. A jaké naopak zůstávají podle pravidel v koloně, čímž se logicky odsuzují k pobytu na chvostu.  Je to zajímavý pohled na (auto)svět.

A na závěr zajímavý poznatek ze zahraničí, kde frčí pořekadlo: Čecha prostě nezazipuješJ.

Asi zkušenost z výletuJ