Národní muzeum

Již delší dobu, vždy cestou kolem po zacpané magistrále, obdivuji jeho novou fasádu. Je to fakt nádhera, pastva pro oči. Patrně to tak nějak viděli i otcové zakladatelé, kteří před dvěma sty lety tento chrám vzdělanosti budovali. Paradox, který jim provedly dějiny vznikem magistrály v místech, které obrozenci považovali za tichá a odlehlá, asi nechci komentovat. Prostě dnes je Národní muzeum tam kde je, v novém krásném kabátě a slaví svých dvě stě let a sto let republiky. Samotné se mi zdá neskutečné, jak dlouho bylo zavřené a nemohlo se do jeho vnitřních prostor. Ostatně, ono ani dnes se nemůže, ona celá ta sláva s otevřením je i tak trochu baroko pro oko. Klasicky se to nestihlo v termínu a jsem přesvědčena, že kdyby nešlo o tak sledovanou událost, jakou stoleté výročí je, tak se rekonstruuje i nadále. Takhle je alespoň přízemí slavnostně otevřeno. Je to krása, to zase ano. A těším se na celý prostor, snad prý v únoru.  V těchto dnech je to takové slavnostní. Vzrušující. Tajemné. I ten videomappingkna fasádě Muzea takový byl. To jsou věci, které tak trochu berou dech a člověk může s velkou radostí konstatovat, že u toho byl. Bylo to prostě velkolepé. A jen na okraj, stopy po kulkách sovětských okupantů, kteří si údajně muzeum spletli s rozhlasem, zůstaly zachovány. Aby i následující generace věděly.