Umravněná

Nejsem vyznavač příliš hovorové řeči. V běžném životě.

Leč, jsou místa a okamžiky, kdy je jadrné slovo na místě, myslím si. A pak existuje pražská doprava, kde platí úplně jiná jazyková pravidlaJ. Tedy i mně občas (častěji) uklouzne výraz, kterýžto rozhodně není z příručky spisovného jazyka. Pokud někoho vezu, samozřejmě se krotím, ale i takový doprovod má svoje meze. Když vezu řidiče, většinou moje vyjádření podpoří svým vlastním jadrným přívlastkem. Když vezu ne řidiče, ten se jen diví, ale v obavě, aby nebyl vysazen, většinou nekomentuje (výjimkou je moje maminka, která mě stále vychováváJ)

Když vezu Tobiáše, je mu to upřímně fuk. Ale pak také někdy vozím děti. To se tedy krotím. Někdy ale zapomenu. Jako  onehdy….

Vezouce Haničku, jezdím mnohem opatrněji než obvykle. Jakýsi pán v rychlém voze byl ovšem jiného názoru. Povolených  padesát km mu bylo málo, překážela jsem mu, ale uhnout do přeplněného vedlejšího pruhu hned nešlo. Blikal, troubil, chvátal...J ( na dalších semaforech jsme ho dojely, ale to je zase jiná kapitola.). Ledva se mi povedlo mu uvolnit pruh, pustila jsem ho dál s příslušným komentářem. Po chvíli se ze zadního sedadla ozve konstatování: „Tak si jeď!“

„Cože?“ ujišťuji se, zda jsem špatně neslyšela.

„Tak si jeď, říká maminka.“ konstatuje suše Hanička. „Neříká to ošklivé slovo!“

Uf, to bylo umravnění. 

Slíbila jsem, že se polepším. A dávám si pozor na jazyk. I v pražské dopravě, což je tedy vrchol sebeovládání. Ale jsouc umravněna, vím, že je to třebaJ. Slušně i za volantemJ