Vlajkosláva

Sto let je sto let. Význam kulatého výročí vnímám i v tom, že jsem (snad poprvé) viděla vlajky i na oknech bytů, na autech či dalších privátních objektech. Tedy poprvé mimo hokej.  Takže nejen veřejné budovy, kterým to přikazuje zákon, ale i spontánně, na soukromých oknech i domech. A to je obrovský pokrok ve vnímání národní sounáležitosti. Zvlášť, když u nás je to s těmi vyvěšovanými vlajkami historicky dost těžké, mnozí ještě dobře pamatují, kdy vyvěšování bylo povinné, ostře sledované a když jste se vzepřeli, hned jste získali punc podezřelého individua. Snad i proto se po roce osmdesát devět do národní vlajky halili jen omámení fanoušci hokejového týmu. Ani oslavovaná první republika není bez viny, i tam se vyvěšovaly vlaječky povinně a možná ještě tvrději vymáhaná vlajkosláva byla zaměřena hlavně proti německé „menšině“, která logicky výročí vzniku republiky moc slavit nechtěla. Také letošní dobrovolně vyvěšené vlajky z oken našich obývacích pokojů lze vnímat jako první vlaštovku toho, že si naše dějiny uvědomujeme, ctíme a chceme na ně v tom dobrém slova smyslu navázat. Budí to ve mně sympatie a mám z toho hezký pocit.