Byla jsem na Hurvínkovi. Jako doprovod, na dětském představení.
Privátně. Krásné. A mnoho nových úhlů pohledu. Jednak, jak je těžké hrát pro
děti. Všichni to víme, ale v reálu je to ještě náročnější. I jako divák
jsem byla zaskočena. Děti vše komentují, prožívají příběh hlavního hrdiny,
odpovídají na řečnické otázky z jeviště, vyptávají se, co bude dál…? A pak
nadšeně tleskají. Netelefonují ani nešmejdí v nasvíceném telefonu po netu,
to bohatě zvládnou dospělí.
Všichni krásně oblečení. Načančaní. Holčičky sukničky, chlapečkové
hezké košile, někteří i náznak motýlka, prostě sváteční oblečení a nálada,
spojená s rozechvěním z toho, co nás čeká…. Při pohledu na ty nadšené
malé diváky mě napadala pesimistická otázka, kam se to vlastně ztratí? Když
vezmu pubescenty do Národního, tak více méně vleču hordu otrávených dětí, které
k nějaké slušné garderobě musím nutit takřka násilím. I v šusťákách mi
přišel kluk na operu!!!! A o nějakém rozechvění ani stopyJ. Jenže, ono to není
jen pubertální poblouznění, které se vrátí. Vezměme si, kolik tzv. baťůžkářů dnes
suverénně nakráčí do Národního a jsou tam bez problémů vpuštěni. Kolik
dospěláků během divadla nevypne telefon, ba ho i sledují, fotí či pokoutně
nahrávají? Kolik jich neumí správně vejít do řady, když už přijdou pozdě:
namísto zdvořilého posouvání se tváří v tvář s omluvou na vás
většinou vyvalí pozadí a ani nezabučí. To se pak dostaví rozechvění, leč zcela jiného
rázu!
Nevím, kde se to ztratí. Ten Hurvínek mě naplnil energií, že
to tady ještě někde je. Třeba tyhle dětičky, co putovali s Hurvínkem mezi
pohádkami, si to uchovají a budou z nich zdvořilejší dospělejší. Pokud
ovšem najdeme a objevíme tu černou díru, kde se to ztrácíJ
Žádné komentáře:
Okomentovat