Barevný poník

Zvíře se dneska stane týraným, ani neví jak.  Stačí nějaká módní vlna a rázem statisticky  narůstá počet „chovatelů“ čehokoliv.  V kombinaci s hloupostí je chamtivost a necitelnost zásadním zabijákem přirozeného soužití lidí a zvířat. A jsou u nás i tací, co do svého byznysu zatahují i zvířata exotická, tam už jde jen a jen o prachy.

Můj vztah ke zvířatům byl odvozen od venkovského dětství. Zvířata se respektovala, leč neadorovala. Viděno dnešníma očima by se týrání jistě našlo i tam, třeba psi uvázaní u boudy. Nepochopitelné.

Není ovšem pochyb, že dnešní doba je výrazně dál. Stačí se na zvířecí svět malinko víc zaměřit a už čtete:O množírnách, o 
pokusech na zvířatech, o trofejních lovech, (i o těch netrofejních), o hromadném vraždění kvůli nějaké části zvířecího těla, o vytváření tygřích vývarů na jakousi pochybnou asijskou potenci, o podmínkách na jatkách, o rituálních porážkách ve jménu víry ani nemluvě.

Ve světle podobných hrůz, které jsem jistě ani zdaleka nevyjmenovala všechny, se jeví pomalovaný poník v jakémsi zábavním centru jako jakási marginálie. Ale není. Naopak. Svědčí o myšlení lidí, pro které je zisk prvořadou mantrou a v jejím jménu zapomenou na jakékoliv důsledky. To v případě, ženště myslí. Ti, kteří už jen počítají, o těch asi ani nemluvím. Pomalovaný poník, o kterém jsem četla kdysi během léta, byla asi produktem nedomyšlené aktivity. Prostě někdo chtěl být tak děsně in, že mu vůbec nedošlo, co dělá. Připomíná mi to aktivitu mladé kolegyně, která v rámci trendu všeobecné školní zábavnosti navrhovala téma do výuky: veselý holocaust. Šla prostě s dobou, že děti se mají bavit za každou cenu, nepřemýšlela. Tak to asi podle mého mohlo být i s tím poníkem. Ti, co to vymysleli, šli s dobou, nevaž se, odvaž se. A nepřemýšleli. Děsivé je, že nepřemýšleli ani ti rodiče, kteří svým potomkům tuto atrakci nejen dopřáli, ale ještě si je u toho vesele fotili. Ti také nepřemýšleli? Nebo jsme už tak otrlí, že nás taková věc ani nezarazí? Vychováváme děti v tom duchu, že za peníze si mohou dovolit všechno, i malovat na živého tvora? Naštěstí někdo přemýšlel, na celou aktivitu upozornil a poník byl nadále od výtvarných kreací dětských návštěvníků osvobozen.  I tak je to docela memento. Nejen k týrání, ale i naší lhostejnosti.

Od zvířat pak není daleko k lidem. A pak se divte, že se o Češích a jejich empatii vyprávějí hororové vtipy. Ale nelze zobecňovat, velmi těžko se hledá něco jako šablona. Nic takového neexistuje. Leda že by se začalo víc dbát na slušnost a dobré mravy. Nebo přesněji, kdyby se podobné věci nezametaly pod stůl a nebyly všeobecně, veřejným míněním, přijímána jako běžné.

Zkusila jsem pátrat i po těch dobrých stránkách věci. Existují a podle všeho ve velké míře. Ale není na ně vidět. Na jednu stranu je sice dobře, že se upozorňuje na hrůzy, které se ději, na druhou stranu na ty dobré příklady by se nemělo zapomínat. Nebo převládne mínění, že podobné chování je trendem.

A poníky, na které si děti v rámci svého  životní trendu o zábavnosti budou malovat, budeme vnímat jako běžnou záležitost. Ostatně, ty chudáky, co někde chodí dokola a vozí děti, už tak bohužel beremeL. A to není, myslím, dobrá cesta.  A tak kresleme pouze na papír, malujme na plátno a přemýšlejme o následcích svých činů. A pokud nějak můžeme zmírnit následky těch nemyslících, konejme tak.