Jakou máme postavu?

Nemyslím, zda jsme letos zhubli do plavek či (v mém případě velmi úspěšně) ztloustli do plovacího kruhuJ. Myslím tím postavu historickou. Každá doba si historického pantheonu vybere svého hrdinu, kterého adoruje, vytvoří z něj vzor českých národních dějin ( a spolu s tím i národních vlastností, charakteru či odvahy) a kolem něho se hledají analogie, paralely a podobné historizující poučky, aby ho další generace třeba pro změnu dehonestovaly či dokonce zavrhly. Tak byly generace,které oslavovaly Rukopisy, zatímco o několik desítek let po nich ani pes neštěkl. Jinde znali třeba šaška Žita, zatímco jiní za svého šaška považovali Palečka či dnes třeba Ovčáčka. Hodně v tomto směru zapracovalo devatenácté století, které s historií hodně pracovalo. Zejména, jak jinak, guru všech tehdejších a často i současných historiků, František Palacký. A tak vznikl mýtus husitství, oslava Přemyslovců či naprostá glorifikace Karla IV. Dost zkrátka ale přišli Habsburkové, kteří si z té doby nesou vizitku utlačovatel národů. Hodně s historickými postavami pracoval i TGM, který vedl hodně historických sporů o smyslu českých dějin třeba s věhlasným profesorem historie Josefem Pekařem.  Podpořilo to třeba postavu Jana Husa, přičemž se dost ztrácel třeba  Jeroným Pražský. O komunistech, kteří si historii přetvářeli k obrazu svému raději mluvit nebudu, byť takový Zdeněk Nejedlý dokázal v národním povědomí  zaseknout dost trvalé háčky. Jeho hláška, řekni mi, co víš o husitství a já ti řeknu, jaký jsi, byla jasným signálem, jak třeba vykládat husitskou revoluci a zůstává v širším národním povědomí dodnes. Stejně jako jeho očerňování Dvořáka a vyzdvihování Smetany. Dnešní mladí historici mají tendenci a je to trend doby všechno popřít. Všechno je jinak, hlavním trendem doby je všechno vyvrátit, zpochybnit, dehonestovat. Zda ale máme dnes nějakou osobu, se kterou bychom se měli dobově identifikovat, moc nevím. Samozřejmě, některé se nabízejí samy, třeba Graesel či Babinský, určitě by se uplatnil i starý dobrý Prevít, na pulty knihkupectví by se mohla s velkou slávou vrátit polozapomenutá kniha Rytíři a lapkové. Své místo na výsluní by si jistě zasloužil císař Ferdinand V., tehdy lidově zvaný Trottel, či z dávných dějin jakýsi Vladivoj, o kterém kronikáři tvrdí, že byl prvním alkoholikem na českém trůně a také se k smrti upil. O alkoholu by jistě mohl mluvit i první biskup v Praze Thietmar, byť jeho osobnost je zcela zastíněna prvním Čechem v této funkci, kanonizovaným Vojtěchem, který byl tak zásadový, že by ho dnešní doba uvěznila někam do pražské kavárny. Nenapadá mě zásadní historická postava, která by natolik rezonovala ve veřejném prostoru, že by se k ní obraceli i jiní lidé než jen učitelé dějepisu či studenti historie, že by se jí stavěly sochy či odkazovaly politická sdělení. V tomto duchu samozřejmě vede svatý Václav, byť dnešek by raději vyzdvihoval jeho bratra Boleslava. Nevím, zda se to podaří, jeho pověst bratrovraha je dost silná, byť ve skutečnosti byl otcem české státnosti právě on. Mohla by se objevit i nějaká žena, doba je tomu nakloněna. Ale všechny ženy většinou převálcuje Marie Terezie, eventuelně Božena Němcová.  Ale co třeba taková Anna Honzáková? Kupříkladu. Či její kolegyně Anna Bayerová. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Zakončím tedy otázkou, zda vnímáte nějakou historickou osobnost, ke které se dnešek odkazuje? A zda takovou máte vy osobně? Já na první otázku nevím a pro druhou bych vybrala Zikmunda LucemburskéhoJ