Řeklo by se, že množství dětí je v dnešní populačně
chudé době ověnčeno samými pozitivy. Z mnoha úhlů pohledu samozřejmě ano,
byť třeba koupit auto pro převoz třeba jen čtyř dětí je dost oříšek.
A nejen auto. Společnost je tak nějak (nevím proč) nastavena
na dvě děti. Mně ale dnes na mysl
nepřichází pozitiva v množství dětí a negativa v servisu kolem nich,
jako spíš negativa v jejich hlídání. Když si uvědomím, že bývaly doby, kdy
pět a více dětí bývalo běžným jevem, jímá mě hrůza z hlídání takových
skupinek. Avšak tehdejší doba měla jiná pravidla. Dnes je vše jinak. Děti se
glorifikují, veřejné prostředí se tváří děsně friendly vůči takřka všem
projevům dětské- nevím co napsat, zda kreativity, agresivity, zvůle či
přirozenosti? Například jekot či záchvaty vzteku, kopání do kolemjdoucích lidí,
nadávky sourozencům a zároveň hlasité spiklenectví vůči rozladěným
rodičům.
A někdy nastane problém i tam, kde by ho jeden vůbec
nečekal. Třeba, když se sejdou dvě jinak klidné děti. Ani nemusí být
sourozenci. Najednou jsou tým. Neviděla jsem nikdy tolik vynalézavosti, jako
když se dva malí jedinci snaží trumfovat jeden druhého, ale musím uznat, že
jako divadlo je to k nezaplacení. Horší je fakt, když jste zataženi do
děje a obětí jste vy sami. Jak zdolat
smečku malých protivníků?
Zkrátka i zde platí staré dobré, že jedno dítě, žádné dítě.
Jakmile jsou dva a více, jsou nezvladatelní. Není to sice pravidlo, jsou i
okamžiky, kdy unavení vyčerpaní, nejlépe spící, opravdu vypadají jako andílci. Ale nic netrvá
věčně a tudíž ani klidové období. A pak se dějí věci. Člověk má v tomto
směru prostě pořád co objevovat. Jednu hádku zažehnáte, druhá se vynoří. Když to nejsou hádky, nastoupí nuda. Střídá
jí cílená provokace. Často se ukazuje, že dospělým nepochopitelný záchvat
vzteku je jen jednou z variant jak na sebe upozornit. Strhnout větší dávku
pozornosti než ten druhý. V okamžiku, kdy se z roztomilých andílků
stávají tyto terorizující bytosti, je lépe prchnout. Pokud ale máte podobnou
dvojici (trojici) na starosti, prchá se poměrně těžko. Když se na pak na obzoru
objeví někdo, kdo je dětským chováním viditelně rozladěn, spolehlivě přidají na
intenzitě. Nevím úplně přesně, jak je to možné, ale funguje to
stoprocentně. Dlouho jsem si myslela, že
tak reagují jen některé děti, ale zkušenost je nelítostná, Jsou takové všechny.
I ti, co jsou doma za andílky. Za nemluvy či za vzorné jedináčky. Ve skupině
čítající dva a více jedince se rázem transformují v něco
nezvladatelného. Ne, že by to nebylo
zajímavé pozorování. Je to takový experiment, který většinou potvrzuje veškerou
teorii v tomto směru. Jen, když se to přihodí na vlastní kůži, je to víc
forma tortury než experimentu. V obou případech se ale potvrzuje ono
klasické, že jedno dítě, žádné dítě……
Žádné komentáře:
Okomentovat