Jako Zlatá kaplička letos proniklo do maturitní písemky z češtiny, čím paralyzovalo značnou část studentstva, protože kdo dneska zná tento pojem? Že je Národní divadlo Zlatá kaplička hodnotili někteří adepti zkoušky z dospělosti dokonce jako otázku jako velmi záludnou, protože kdo to má vědět? Stejně jako Hynaisova opona, která tam byla také, a mnozí se vůbec nestyděli pohoršovat se nad otázkou verbální obranou:"O nějakém Hynaisovi jsme nikdy neslyšeli…“
Vztah k Národnímu tedy mladá generace asi moc nemá, ale
třeba ho získá časem. Oni ho ale asi nemají ani mladí herci, někdy
z některých jejich vyprávění vzniká pocit, že je nějaké jeviště starobylého
divadla nejen neláká, ale dokonce irituje. Asi nelze zobecňovat, ale když
poslouchám vzpomínky bardů a zároveň sleduji současný repertoár, ztrácím vztah
někdy i já.
Ale to odbíhám, dnes
chci psát o historii. 16. květen 1868 měl údajně zažít jednu z největších
slavností celého devatenáctého století. Konečně se pokládal základní kámen
k ND. Trvalo to, to mají radní z předminulého století s těmi
současnými dost společné. Kdysi jsem četla, jak se tehdejší mocní nemohli
dohodnout, co je nejposvátnější české místo, takže ve finále těch kamenů
přijelo do Prahy devět. Stejně tak se nemohli dohodnout, kdo by měl, jako
nejvýznamnější, poklepat tím zlatým erárním kladívkem a symbolicky zahájit
stavbu. Tak nakonec klepali všichni. Za Palackým byla fronta tehdejších VIP,
aby si každý slavnostně klepnul. Některé věci se prostě nemění, po sto padesáti
letech je to ve veřejném prostoru nemlich stejné. Dosadit si lze třeba Blanku
(čímž myslím tunel) ovšem bez té lidové veselice.
Ale lidem to tehdy asi nevadilo, sjeli se do Prahy
z celé země a tři dny tady slavili. Mejdan jak se patří. Peníze na divadlo posílala
města z celého království. Všichni
se prostě radovali a těšili z faktu, že konečně mají své divadlo a divadlo
české.
Za dalších dvacet let pak vyrostla nad Vltavou Zlatá
kaplička českého divadelního umění. Hodně dlouho výrazně prestižní místo,
vrchol herecké kariéry. Pak stoleté výročí a Nová scéna. Pořád ale pocta získat
tam angažmá. Pak stopadesáté výročí- tedy letos. Adept státní maturity nemá o
Zlaté kapličce ani páru. Na jevišti se hraje avantgarda. Doba je jinde,
vyznáváme jiné hodnoty.
I tak si ale myslím, že výročí založení Národního divadla
je hezké důstojně připomenout. Oslavit. Oprášit jména, která, kdysi tak
slavná, tvořila celou generaci Národního divadla. Stejně jako současné herecké
bardy, kteří se mnohdy dočkali spíš vyhazovu z ND než úcty a ocenění své
práce. Připomenut si bombastické hry, které prošly po zdejším jevišti…
A pak bude dvě stě let. Výročí, které my už nezažijeme.
Třeba tam bude Mc Donald, nebo kebab....
A nebo se vše vrátí a divadlo tu bude pořád, v obnoveném
lesku…Těžko říci, co bude bude. To zatím neřešíme, žijeme přítomností. Dnes se připomíná sto padesát let, tak si to
užívejme. To divadlo je totiž krásnéJ
Žádné komentáře:
Okomentovat