pondělí 14. května 2018

Knižní veletrh

a jeho dozvuky. Vypravila jsem se cíleně za některými lidmi, chtěla jsem vidět jejich čtení, autogramiádu, vyprávění. Konkrétně mým hlavním cílem byly tyto ženy: Alena Mornštajnová, Michaela Klevisová , Hana Marie Kornerová, Veronika Válková, Magda Vášáryová, Zuzana Koubková, Alena Jakoubková... 
Muži, mistři pera, které bych toužila vidět, zde letos moc nebyli, 
i když Jiří Stránský se také řadil mezi mé cíle a potažmo i úlovky.  A vlastně i lékař Tomáš Šebek, po kterém pasu už hodně dlouho. Takže jsem to více méně měla genderově vyrovnané, byť autorky mírně převažovaly....
   No, a jaké to tedy celé bylo, ten svátek knihy? Z mého pohledu, samozřejmě.
Tak zatímco v pátek byl klid, seděla jsem v rámci autogramiády u stánku, povídala si s hosty, seznámila se panem Knopem a s panem vydavatelem plánovala další akce, sobota byla jiná. Trochu to připomínalo knižní peklo. Horko k nevydržení, davy lidí, lovci autogramů (někdy dost agresivní), předražené jídlo, jehož pach se místy mixoval s propoceným odérem, takže nezbývalo než zoufale prchnout na vzduch. Naštěstí ale byla i místa, kde fungovaly větráky či klimatizace, davy řídly nebo alespoň dodržovaly nějaký logicky předvídatelný směr, děti vystresované vedrem tolik neječely, takže se dalo...  Měla jsem několik výše zmíněných cílů, přičemž se mi povedlo splnit jeden, a to setkání s paní Mornštajnovu a její Hanou v audiopodobě. O knihu je zájem, sál byl nabitý. Pořadatelé stylově naaranžovali žloutkové věnečky, což někteří procházející pochopili jako výzvu k občerstvení. Sama jsem byla svědkem okamžiku, kdy pán suše konstatoval:
“ Já si vezmu, ano?“
 „To je dekorace, pane,“ pokusila se věnečky bránit dívka z organizační agentury, leč marně. Pán věneček slupnul a byl pryč. Kniha ho nezajímala J, zaujal ho jen věneček. Kdyby knihu četl a znal konotace, asi by si tak nepomlaskávalJ.
 Nu, lidé a návštěvníci veletrhu zvlášť, jsou prostě různí. Zaujali mě lovci autogramů, takoví ti agresivní a urputní. S překvapením jsem si všimla, že jsou opět v kurzu památníčky, což mě na chvíli dojalo, jako taková reminiscence mládí. Když jsem ale svůj sentiment projevila nahlas, bylo mi vysvětleno, že památníčky frčí hlavně proto, aby si sběratelé nemuseli kupovat knihu či CD….
To bylo pro mě dost cynické hodnocení, i když asi nebylo daleko od pravdy. Na druhu stranu, některé ty artefakty jsou tak drahé, že kdyby si je někdo chtěl koupit všechny, pak by ho ty podpisy přišly dost draho…. 
Já tedy klidně podepisovala i památníčky, už bez sentimentu, ale s radostí.
   A pak se také pracovalo. Loni jsme na veletrhu navázali spolupráci ohledně audioknih, letos jsem „ulovila“ pana Pitharta na Hovory a domluvila dvě knihovny na besedy o mé knize, a exkurzi do slepecké knihovny pro studenty. Podtrženo sečteno, po pracovní stránce dobré. 
   Pak jsem také utrácela, klasicky víc, než jsem si v duchu naplánovala, takže se peněženka dost výrazně provětrala.
A jako poslední, mně velmi milý bod, byla setkávání, kterých bylo letos poměrně dost. Člověk by neřekl, že v tom mumraji lze na někoho narazit a sejít se s ním, aniž se domluvíte na nějakém výrazném orientačním bodu. A šlo to, mně se to povedlo několikrát. I když pravda, často ten orientační bod byl, tím byl stánek Vydavatelství Tebenas, ale i při prostém bloudění pavilony se to povedlo.
A pak, sotva pletouc nohama, jsem se odpravila domů. Dunící Stromovkou, kde je nějaký festival, který svou hlasitostí paralyzuje půlku Letné stylem, když se mi bavíme, vy to musíte respektovat, ale to je zase jiná kapitola. 
Svět knihy 2018 tímto částečně uzavírám. Částečně proto, že se rodí jeho bratříček v Plzni, kam možná také pojedeme, pak pojedeme do Havlíčkova Brodu – to jsou vlastně další pracovní úspěchy festivalových setkávání. A pak si asi budu potřebovat ještě něco popsat, takže uzavírám jen částečně….
















Žádné komentáře:

Okomentovat