Zpomalit čas

Dlouho jsem to tušila, ale s léty jsem si čím dál jistější, čas neplyne všude stejně rychle. Dosvědčují to okamžiky, kdy nestíháte vůbec nic, vystřídané náhodnými chvilkami, kdy čas stojí nebo volně plyne…

Není od věci zapátrat nad prvotním spouštěčem těchto zásadních dojmů. (když pominu věk, samozřejměJ).

Pohlédněme na ten první bod, kdy prostě nestíháme ani v klidu vydechnout, natož něco jiného.  Přesně vidíte, jak vám čas letí před očima. Dnem prolítneme jako na splašeném koni, v lednu už chystáme Velikonoce a během májových oslav se v duchu už balíme na dovolenou a začátkem července i povzdychneme, že vlastně Vánoce jsou už zase na krku. A že to prostě letí, jako blázen Přitom zjevně nejde o žádnou časo - úchylku. Podle reakcí v mém okolí to tak mají mnozí. Sama občas takhle chvátám…

Takové pojímán času mě, musím říct, trochu rozlaďuje. Možná i proto, že to takto vlastně vnímám také.  Postavit se tomu čelem není vůbec snadné.

 Občas mívám pocit zpomalení na venkově. Zmizí časové termíny, den přestane být přesně rozdělován a čas najednou jakoby zvolní.  Hodiny zde také nevisí na každém rohu, takže když vědomě vyrazíte bez hodinek a mobilů, může nastat i situace, kdy opravdu nevíte, kolik je právě hodin. A řídíte se pocity, intuicí.  

Jenže to je záležitost relaxační. Ti, co zde běží svůj vlastní závod s časem, by mi jistě oponovali, že i tady čas letí jako bláznivý.

Jako malá jsem třeba měla pocit, že dva měsíce prázdnin jsou opravdu moře volného času. Dneska už prvního července vím, že je to skoro za námi. Ani se nenadechnu a léto je na smetišti dějin. Někdo rád experimentuje s jídlem jiný v cestování, někteří pak s návykovými látkami. Já zkouším experimentovat s časem. Zda je možné ho nějak zpomalit, zbavit se toho obsedantního pocitu, že to všechno tak strašně letí, utíká či mizí… Je to takový časosběrný pokus.  Nechci čas zastavovat, ba ani vracet. Jen docela obyčejně zpomalit.

Otázku samozřejmě zůstává, jak se s tím vším popasovat, aniž by člověk vypadl z rodinného, pracovního či jiného koloběhu. Jestli se dá pravidelně chodit do práce, když máte problém s časem. A pokud se kýženého pocitu docílí, jak pak vlastně s ušetřeným časem naložit?

Tedy ono se to mnohde již řeší soudě podle chytrých rad všude kolem, které nabádají k uvědomění si okamžiku či stažení se do samoty v přírodě, kde zaručeně časovou symbiózu objevíte. Jako by čas pádil jen ve městě.

Ono asi lépe bude vypátrat vysvětlení, jak je možné, že někdo s časem vychází přátelsky, zatímco jiný je pořád v presu, na nic nemá čas a je vlastně takovým časootrokem. Znám pár lidí z každé skupiny, přičemž většina z nich je se svým vztahem k času spokojena. To jen takoví remcalové jako já pořád do něčeho zarypují a chtějí vědět, proč to tak je. Prostě proto, odsekli by mi mnozí.

Jenže při bližším průzkumu někdy zjistím i překvapivý fakt, že někteří z pomalejší množiny by si v duchu přáli hektický závod s časem, zatímco na druhé straně se bojuje se zpomalením.  I tady také platí, že někteří respondenti prostě chtějí přesný opak toho, co mají.

Na druhou stranu si říkám, že je to vlastně jedno, jak ten čas letí. Je to totiž asi jediná spravedlnost, která tady funguje, že prostě ubíhá všem. A že ne stejně? Doba rovnostářství je snad už minulostí, takže si můžeme vybrat. Zda nám to uletí či zda si ho vědomě zpomalíme a využijeme. Jednoduché to není, zvlášť když Vánoce už jsou skoro na krkuJ