Bez hodinek

Kde kdo si pořád stěžuje, jak ten čas letí. Pravda, letí každému stejně, jen každý má jiné vnímání. Neděje se to jen lidem v letech. Může se stát, že vaše dítko školou povinné si posteskne, jak to utíká a že tím pádem prostě na nic nemá čas. Pro některé to bývá důvod k větší aktivitě, pro jiné k pasivní rezignaci nad ubíhajícím životem.

Ideální je, když čas vůbec neregistrujete. Mně se to například daří 
o prázdninách. Vlastně ani nevím, jaký je den. Asi je to spolehlivá reakce organismu na kvalt a stres, nejspíš i určitá forma sebeobrany. Jenže to netrvá celé léto a pozvolna se ta úžasné relaxační bezčasí zkracuje.

Je to určitá nevyváženost. Už jednou tu byla, kdysi v raném dětství. Tehdy mi týden připadal naprosto nekonečný, o dvou měsících prázdnin ani nemluvě. Většinou jsem si to nijak hmatatelně neuvědomovala, prostě všechno bylo dlouhé a na vše dostatek času.

Později se začal ten vztah k časoprostoru měnit. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem poprvé vyřkla onu obranou formulku, že na to prostě nemám čas. Vlastně šlo spíš o výmluvu. Nechtělo se mi do nějaké práce, kterou jsem úspěšně odkládala s tím, že někdy se chuť dostaví. Nedostavila. Ovšem místo toho se dostavil časový deficit. Od té doby vím, že odkazovat se na čas je docela výhodné. V okamžiku, kdy něco prostě neudělám, tak mantra, že na to nemám čas, funguje naprosto spolehlivě. Původní výmluva se totiž stane rituálem a nemít čas je jaksi módním pravidlem.

Zajímavý jev, který funguje stejně spolehlivě jako fyzikální zákony. Začněme se ohánět časem a on zrychlí svoje beztak závratné tempo. Za chvíli nemáte čas vůbec na nic. Přestaňte si ho všímat a on zase jako zázrakem zvolní. Kdo nevyzkoušel tak asi neuvěří. Hlavně proto, že na podobné experimenty nemá čas.

Ani já nemám. Ale v době prázdnin se této metodě s radostí učím. Nechávám čas plynout, nesleduji ho a neposlouchám. Naše role se obracejí. Stávám se paní svého času. Čím jsem starší, tím větší radost mi to činí.

Není to, pravda, jednoduché. Někdy bývá docela obtížné s tímto přístupem normálně fungovat. Očekávání přesného času a diktátu hodin je návykem všeobecně velmi pevně zažitým. Zřetelné je to zejména v počátku léta, kdy sebou automaticky trhnu při každém zazvonění. Do výtahu vstupuji s klíčem v ruce a doma klepu na dveře toalety.

Pozvolna ale tyhle tiky mizí a začíná příjemné bezčasí. Důležité je, aby začalo co nejdřív. V polovině srpna už si to tak nevychutnám, jako když dokážu naskočit hned počátkem července. No, spíš v půlce července, ten první týden je ve znamení lhostejné apatie. Pomoci může i rychlý odjezd. Pokud hned s vysvědčením odjíždíte za hranice (třeba jen vlastního města, nemusíte nikam daleko), lze docílit nástupu regenerace ve zrychleném režimu. Ovšem vzhledem k tomu, že během června takřka není možné se zabalit, zajistit věci na cestu, napéct řízky a zařídit dalších tisíc věcí, většinou se takový odjezd nevydaří.

Samozřejmě, je tu i možnost na všechno se vykašlat a odjet jako každý normální občan někam už v půli června. Nic proti tomu. Jenže to bezčasí, kdy nevnímáte čas a žijete bez hodinek a bez zvonění, to stejně jde jen tak pár dní na přelomu července a srpna. Na druhou stranu, nemusí to přijít vůbec. Tak doufám, že letos se ten pocit ještě dostaví….