Člověk nemusí být ani „šmírák“, a přesto si kolikrát
vyslechne tolik cizích informací, že až žasne. A přitom se vůbec nemusí nijak
snažit. Většinou v tramvaji, když kdekdo telefonuje a vám nezbývá, než se
stát nechtěným účastníkem hovoru. To se dozvíte nejen to, kam dotyčný jede, ale
i co se mu přihodilo, ba mnohdy i to, co chystá k večeři.
„Maruš, já tě ale vůbec neslyším,“ křičela onehdy žena do
sluchátka, stojíce přímo nad mojí hlavou. Když ji tuto nevyvratitelnou pravdu
sdělila asi třikrát, otočila jsem jí, abych jí vysvětlila, že ale já ji třeba
slyším až moc dobře. Nějak se to netrefilo do jejího rozpoložení a uraženě
začala řvát do telefonu něco o nerudných spolucestujících zvířecího rodu.
Nedávno jsem vyslechla telefonát mladíka, který se chystal na
víkend. Když sděloval množství potřebného alkoholu, pomyslela jsem si něco o
nočním zásobování, ale tak to nebylo. Hoši, dle upřesňujících údajů, jež nešlo
přeslechnout, byli čtyři a hodlali strávit plodný večer mimo Prahu.
„Máme tři litry rumu a dvě vodky, bude to stačit?“
Trochu jsem s sebou trhla, neb sugestivní dotaz
vypadal, že míří na mě. Nemířil, to jen chlapec tak hulákal, asi už měl nějaký
ten rum v sobě.
Jindy se zase cestou přes Václavské náměstí dozvídám, že
jsme právě na Černém Mostě a je hrozná zácpa. Pohledem na blikající neony se
ujistím, že jsem opravdu tam, kde si myslím. Přičemž se dál dozvídám, že
dotyčný má tolik práce, že to rozhodně nemůže stihnout. Mávající blondýna na
stanici Jindřišská bude patrně onou pracovní aktivitou. To jistě mnohé
vysvětluje, leč nechápu, proč u toho musím asistovat i já. A se mnou celá
jednovozá čtrnáctka.
Někdy se rozhodnu, že zareaguji. Dočkám se většinou velmi
agresivní reakce. Případně naprosto nechápavé, jako co že mi vadí? Telefonovat
na veřejnosti je přeci normální.
Vysvětlování v takových případech většinou nemá žádaný
efekt. Telefonující se drží logiky, že když už má mobil, může si do něj hulákat,
kdy a jak chce. Je přeci svoboda, ne? To nechci nikterak zpochybňovat, leč o
jakou svobodu se jedná, když se nedobrovolně účastním jakési rodinné seance
lidí, které vůbec neznám? A nejde jen o manželské etudy, často se takto řeší
pracovní, nákupní, erotické či jakékoli jiné záležitosti, které je nutno
vyřešit právě teď a tady a telefonem.
Ne, že by to snad dělali všichni. Ale ti, co si v tom
libují, jsou nepřehlédnutelní. Respektive nepřeslechnutelní. A to si pak vyslechnete rozhovory:
„Mám hemoroidy, Božka.“
„Kdo ti to řek?“
„Sem byl u dochtora, ne. Ani sedět nemůžu…Ty mě neslyšíš….“
Tak přidal na intenzitě, aby detaily jeho rektálního
vyšetření neunikly nikomu, kdo se s ním tísnil v narvané tramvaji. A
to jsem si myslela, že v MHD se mi zvedne žaludek jen v horkém létě,
kdy se kolem šíří všudypřítomný zápach nemytých těl. Opak je pravdou. Podobnou
službu vám takřka kdykoli poskytne každý druhý telefonátJ.
(a ostatně, ani u těch prvních není o co stát, ale to je
prostě kultura telefonování v našich zeměpisných podmínkách…)
Žádné komentáře:
Okomentovat