Nebát se........

Asi nejsem sama, komu se zdá, že česká společnosti žlučovití a hořkne. Ostatně, nedávná prezidentská kampaň moji domněnku víc potvrdila, než vyvrátila.

Jeden historik mi vysvětlil, že je za tím frustrace a nejistota.  Sociální nůžky se rozvírají, takže bída už není jen slovo z románu Oliver Twist, elita, která by mohla být vzorem, neexistuje. Na souznění s druhými se tady už od Mnichova nehraje, protože se musíme pořád vůči někomu vymezovat a hledat nějakou vlastní identitu.

Někteří potom nehledají nic, vyjma vlastního prospěchu, protože to se ve všech režimech ukázalo nejspolehlivějším. Občas se pak stane, že zamění dobu a nasadí zpátky starý kabát, který před léty úspěšně převlékli.

Může za to velikost. Ne, že bych chtěla polemizovat s doktorem Uzlem, že na velikosti nezáleží. Ve skutečnosti je velikost podstatná. Přesněji řečeno, teritoriální velikost.  Mlýnské kameny, které nás tady drtí, jsou odjakživa Německo a Rusko, od čehož se odvíjí všechno, včetně našeho národního nesebevědomí a ustrašenosti. Potíž je samozřejmě v přetržení kontinuity. Předchozí generace osud nikterak nešetřil a tak si nyní myslíme, že jsme je překonali třeba jen tím, že máme život tak pohodlný. Jenže není právě toto cesta do pekel?

Před sto lety byla doba drsná.  Humanismus byl dávkován v přiměřené míře a život byl vnímán ve své syrové podobě. Uměli se s ním rvát.

Dneska je všude plno mediální tolerance a pseudohumánní smířlivosti, která je mnohdy jen na oko. Ve skutečnosti nefunguje. Život se naoko zjemnil, jeho syrovost se ukryla pod pozlátko, nikdo ji nechce akceptovat. Ona tady ovšem je a my se s ní neumíme rvát.

Podlehnout pak můžeme úplně všemu- mediální masáži, sledování velkého bratra, politickým slibům či obavě z toho, že když řeknu svůj názor, budu mít problémy. Schopnost argumentovat mizí v nenávratnu, zůstává jen pochybná schopnost nadávat a urážet ty, kteří nemyslí jako my.

Přitom nemusí jít ani o prezidentské volby. Manipulovat s vámi může šéf v práci, tyranský manžel či sociální síť, kde vás za odlišný názor nejdřív vulgárně znectí a pak vyškrtnou z kategorie virtuálních přátel.

 Slabé sebevědomí nemusí mít jen podobu obavy vyjádřit svůj vlastní názor. Může jít i o zdánlivě neškodnou snahu zapadnout, nevyčnívat, stejně jako o arogantní potřebu všechny kolem pozurážet.

Někteří jsou jen agresivní. Jako by náznak soucitu či snahy vyslechnout a přemýšlet byl vnímán jako známka slabosti. Znovu se vracím k naší politické scéně, která je toho názornou ukázkou.

Vlastně se jako chudáci ukázaly obě skupiny voličů. Ne, že bych do jedné z nich nepatřila, ale to vymezování se mě absolutně otrávilo.  Přitom šlo jen o manipulaci ve velkém. Hlavně ve finále, které dopadlo, jako dopadlo. To může být větší malér než výsledek voleb samotný.  Akorát, že to už nyní nikoho nezajímá, přesněji řečeno nemluví se o tom. Ale mělo by. Protože takový zárodek studené války může kdykoliv vyústit v něco mnohem zásadnějšího a většího a možná úplně změnit životy nás všech, což by rozhodně nebyla ničí svobodná volba.  Nesebevědomí a ustrašenost dovedou být pěkně záludné.

Řekla bych, že je největší čas na těchto osobnostních vlastnostech zapracovat. Bez ohledu na vrchnost začít pěkně zdola. Rozhýbat naše občanstvo, stanovit hranice slušnosti a dodržovat je bez ohledu na to, že to právě není moc in a v kursu. Však všichni víme, že sebevědomý národ neohnete. Jen se docela obávám, aby to naši politici nepojali jako diverzní akci a z moci úřední podobné aktivity nezakázali. Dokud ještě snadno ohýbáme hřbet. Protože není pro ně větší výhry, než médii ovládaná nesebevědomá masa. Třeba je ještě čas něco změnit. A přestat se bát. I když je vám v daný okamžik třeba trochu šloufl....