Tiché zóny

Miluji ticho. A oceňuji každého, kdo mi ho poskytne. Každého, kdo nemá potřebu vyluzovat disharmonické zvuky. Nebo naopak, každému, kdo je ochoten se mnou spočinout v absolutním tichu. To je potom balzám na moji rozháranou duši.

Současnost ale tichu příliš nepřeje. Většina lidí, co znám, mají větší či menší potřebu strávit část dne v poměrném hluku, počínaje nahlas puštěným rádiem a konče mlácením lžičky do hrnku od kávy, nad kterou se vede hlasitá debata. Třeba jen tikot hodin. Je málo lidí, které dokáže vyvést z míry, většina ho vůbec nevnímá. Jenže pravidelný tikot je jako intenzivní tepání do hlavy. Nejde nevnímat, jediné řešení je opustit místnost, kde podobné hodiny odměřují čas. Nebo odnesu hodiny, což s člověkem už jde těžko. Jsou totiž i tací, co veškeré své konání provázení podvědomými zvuky, které zase většina lidí asi nevnímá. A některé by z toho trefil šlak. Jde o různé pomlaskávání, srkání, skřípot zubů, potažmo protéz. Nijak výrazné, ale o to protivnější. Pak jsou tací, kteří hluk považují za své image, ať už je to hlasitý projev či zpěv ve velmi nevhodných chvílích. Pokud bych měla jenom eliminovat hlučné momenty kolem, nedělala bych nic jiného.

Ostatně produkce hlukového smogu se netýká jen lidí. Kdyby tomu tak bylo, pak by v našem domě třeba permanentně nevyl opuštěný vlčák, který nejvíc touží po páníčkovi ve večerních hodinách, kdy on ale zjevně má zcela jiné priority. Zrovna včera kňučel celou noc. Když jsem pak pána na psí smutek upozornila (někdy mi to prostě nedá), suše mi sdělil, že si pes (i já) musíme zvyknout!

Nebo třeba hladoví holubi? Většinou se tvrdí, že jde o létající krysy, které si potravu najdou vždycky. Když ale začnou ječet za okny, cítíme se jako v Hitchokově hororu PtáciJ.

Osobně mám tedy s hlukem velký problém. Vezměte si třeba jen takovou banální věc, jako je naklepání řízků na nedělní oběd. Kdybych byla normálně citlivá k vyluzovaným zvukům, bylo by u nás řízků jistě mnohem víc. Takto se podobné krmi snaživě vyhýbám, a když už musím klepat (já či kdokoli jiný, trpím.) Jenže to nikomu nevysvětlíte, leda snad psychiatrovi. J

Ale zdá se, že v tom nejsem úplně sama. Podle toho, co občas slýchám, jsou i jiní, které deptá tikot hodin či řvoucí sluchátka v metru. A tak si někdy myslím, jestli by neměly existovat oázy klidu a ticha. Něco na způsob kosmetických salónů, kam si zajdete relaxovat pod kosmetickou masku. Tak sem bychom zašli pobýt hodinu či dvě v absolutním tichu. Myslím, že pro některé z nás by to bylo ohromně nabíjející, protože ticho je dneska opravdu nedostatkové zboží.

Salón by se mohl jmenovat zóna ticha a hluk by tady byl přísně zakázán. Podmínkou by bylo i klidné okolí, těžko se dá něco podobného vybudovat vedle silnice, kde je jako protihlukové  opatření  snížená rychlost, kterou ale nikdo samozřejmě nedodržuje.

Jen si nejsem jistá, jak by to bylo s cenou. Kolik by byl člověk ochoten zaplatit za hodinu ticha, případně i za víc, pokud ticho vnímá jako základní životní hodnotu. A oponoval by, že má na ticho nárok ze zákona? Vzhledem k českému přístupu k zákonům by asi neuspěl. A pokud nemá opravdu kvalitní špunty do uší, musel by platit. Já bych zcela určitě byla předplatitelkou.