V kostele

Již několikrát jsem avizovala, že nechodím často do kostela, byť s postupujícím věkem jsou moje návštěvy častější. A není to už jen za architekturou, jako tomu bylo v mládí. V poslední době občas cítím, že bych měla vyrazit za nějakým povzbuzením, třeba právě do kostela. Nicméně moje včerejší návštěva kostela byla primárně za jiným účelem, a to historickým. Probíhala tady vzpomínková akce na hrdiny popravené za heydrichiády a k výročí dnešního Dne památky obětí holocaustu. Akce jistě chvályhodná, zejména v den volby (a zvolení) prezidenta, bylo velmi dobré připomenout si naše opravdové hrdiny a zamyslet se nad tím, jak moc ctíme jejich odkaz. 
V kostele Cyrila a Metoděje se tedy sešli lidé, kteří dobu  přežili,  
i ti,co se o dané údobí nejen českých dějin zajímají. Celé to zaštiťoval Anlet. Opět jsem tady narazila na vojáky, zajímavé policisty, mladé i starší Sokoly, ale třeba i na děti popravených hrdinů, což  je vždy velmi emotivní. Po mši nastala uvolněná fáze setkání, tedy raut v útrobách památníku, kam již pronikla informace o výsledku volby, tudíž většina osazenstva připíjela na žal. Ale rozhodně nešlo o hlavní téma dialogů, ty se nesly v mnohem víc v historickém duchu. 
Po skončení  oficiální části mě historici vzali s sebou do Jedové chýše. Není to ta původní, kde radní Vacátko honil prvorepublikové zločince, ta byla někde kolem Apolináře. Tato, byť nese její jméno, sídlí ve Vodičkově ulici. A je docela příjemná. Tady jsem chvíli poseděla s historiky. Skutečně jen poseděla, do diskuse jsem raději moc nezasahovala. Ba spíš jsem seděla, uši našpicované  a ústa mírně pootevřená:-). Mám totiž mezi nimi vždycky pocit absolutní nedovzdělanosti a  jen žasnu, jaké další vrstvy se mi otvírají, v čem všem hledat souvislosti a jak vlastně nic nevím. A že jsme prošli od první světové války až po včerejší vznik českého zemanství. Jestli to nějak zpracuji do uceleného tvaru, zkusím se někdy podělit, ale zážitky z takových debat jsou více méně nepřenositelné. 
Doufám, že mnozí pánové dorazí i na naše Hovory, tudíž to některým z Vás dokážeme zprostředkovat. 
V té historii je opravdu všechno. I to, proč jsme v podstatě stále nesebevědomý národ, proč je v nás ustrašenost a bojíme se říkat svoje názory, rozhodujeme se tak,jak se rozhodujeme. Prostě je to tak.  I když někdy si říkám, že lepší je opravdu nevědět:-).