Hráli jsme kličkovanou

  Procítěně kdysi pěl svým chraplákem Dalibor Janda. I my jsme dneska hráli kličkovanou, bohužel s úplně jiným podtextem, než měl na mysli před dávnými lety populární Dalibor. Dnešní kličkovaná byla na našich kvalitních cestách, jež se hrdě nazývají silnice. Dnes a denně sice ve zpravodajství slyšíme o rozbitých komunikacích, dokonce měla vzniknout i internetová stránka, která mapuje největší pasti na mamuty, kterými se to na našich vozovkách jen hemží, ale na vlastní kůži, respektive kola, je to jiná káva. Ne snad, že by v Praze byly nějaké kvalitní spoje, nicméně dá se vyhnout. Mimo Prahu mi to šlo jen velmi ztuha. Vydali jsme se na nedělní výlet do středních Čech a zřejmě jsme měli jet tankem. Možná proto, že tam v Lešanech mají vojenské muzeum, pěstují si tam i vojenské cesty. Měřiče rychlosti v projížděných obcích jsou naprosto zbytečnou investicí, jet mezi těmi dírami rychleji jak čtyřicet se rovná rozhodnutí zničit sebe i auto. Byla i místa, kde se vskutku nedalo projet vůbec. Nechápu, že ani uprostřed obcí se někdo nepostará o to, aby se ty ďuzny nějak zazáplatovaly? Co středočeská zastupitelstva? Zjevně se pohybují pouze v terénních vozech, které jediné snad na podobných cestách mohou bez úhony jezdit. Kličkovala jsem tedy fest, přičemž jedna záludná nerovnost se skrývala pod maskovaným nánosem ledu, takže jsem kličkovala doslova a do písmene. Přistála jsem uprostřed pole vedle silnice, naštěstí všichni živí a zdraví. Jen pořádně naštvaní, údržba našich komunikací je opravdu tristní. Zlatá Praha, říkám a jsem ráda, že jsem doma. Kličkovaná je dost o nervy.